Pojď, buď mým světlem
Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu (1910-1997), nositelka Nobelovy ceny za mír z roku 1979, je světově proslulá jako misionářka zachraňující nejchudší, nemocné a opuštěné v Indii. Založila řeholní řád Misionářky milosrdenství. Obrys jejího osobního a duchovního prožívání naznačuje komentovaný výběr z korespondence, vydaný Karmelitánským nakladatelstvím.
Agnes, pozdější misionářka Tereza, se narodila v obchodnické rodině albánského původu v makedonské (tehdy arumunské) Skopji. V 18 letech vstoupila do řádu loretánských sester v irském Dublinu. Lákaly ji tam aktivity, jež řád vyvíjel hlavně v Indii, v zemi, která ji silně přitahovala. V 19 letech Agnes - od tehdy již Tereza - do indického Dárdžilingu opravdu odjela vyučovat zeměpis v misionářské dívčí škole. Díky svým organizačním schopnostem se brzy stala ředitelkou Vyšší misijní školy v Kalkatě. Schopnost organizovat se však projevila zejména až v následné cestě sestry Terezy, jednoznačně cílené k pomoci nejchudším a umírajícím. Obdivuhodná je její pouť za novorozenými dětmi, pohozenými na kalkatských smetištích a umírajícími, jež z ulic tohoto města "sbírala", aby jim zajistila alespoň důstojné umírání. Na konci 40. let minulého století založila Tereza kalkatský řeholní řád nazvaný Misionářky milosrdenství, někdy též označovaný Misionářky lásky či řád milosrdenství (dnes je v tomto společenství zapojeno kolem tisíce žen pracujících v desítkách zemí po celém světě ve více než 500 nemocnicích, útulcích pro chudé a umírající). Sestry řádu po vzoru své zakladatelky nevlastní žádný majetek, sebe a své svěřence živí z dobročinných darů. Když Matka Tereza v roce 1997 zemřela, byl v Indii vyhlášen státní smutek a její tělo bylo s poctami převáženo na stejné dělové lafetě, na níž byly před padesáti lety uloženy ostatky Mahátmy Gándhího, dalšího významného obránce lidskosti.
Popsané okolnosti ale zahrnují pouze tzv. "zjevný život" - známé skutečnosti, poskládané do navazujícího sledu: rozhodnutí k pomoci, úsilí dostat se do míst největšího utrpení, obětovat své soukromí potřebným. Je jisté, že takto dokáže jednat jen silná osobnost. Odkud ale čerpá svoji sílu? Kde bere jistotu, že její jednání je správné? Vedle aktivity zaměřené ke druhým ještě zbývá vlastní nitro, duchovní prostor, prosté pocity, vnímání. K nahlédnutí do těchto zákoutí slouží předkládané osobní poznámky a dopisy Matky Terezy: "Kdybyste jen věděl, co se děje v mém srdci. - Někdy je bolest tak velká, že cítím, jako by se všechno mělo rozpadnout. Úsměv je jeden velký plášť, který zakrývá nespočet bolestí." Nešlo tedy jen o utrpení ze sdílené bolesti. To dokázala "odfiltrovat" svojí aktivitou. Ta slova mluví o nezměrném existenciálním utrpení, o vyprázdněnosti, ztrátě smyslu. Vyvstává zde protipól mezi darem pro veřejné šíření naděje a nevyžádanou možností zakusit pocit nihilismu a prázdnoty bytí - paradox, který tato žena prožívala, by stěží vysvětlil filosof.
Dopisy Matky Terezy měly být podle jejího přání zničeny. Nestalo se tak, zůstaly a je možné do nich nahlédnout. Literárně možná nejsou nijak pronikavé, hodnota upřímné výpovědi je však vysoká.
Brian Kolodiejchuk (ed.), Matka Tereza. Pojď, buď mým světlem. Soukromá korespondence světice z Kalkaty, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, překlad: Marcela Koupilová, str. 480.
