Policie v období 1939–1944
V roce 1939 působila státní policie (včetně expozitur) ve všech statutárních městech a řadě dalších míst. Jednalo se o sbor, který byl dobře vycvičený, vystrojený a částečně také vyzbrojený. Řada policistů měla zvláštní výcvik, který absolvovali v rámci svého členství ve Stráži obrany státu a stejně jako řada četníků měli v mnoha případech bojovou zkušenost ze září 1938. Policie byla stále rozdělena na neuniformovaný a uniformovaný sbor stráže bezpečnosti, jejich kompetence a náplň se nicméně od 1. republiky příliš nelišily.
S příchodem úplné okupace našeho území v březnu 1939 se policie jako bezpečnostní sbor dostala pod německou kuratelu. V čele policejních ředitelství a dalších útvarů setrvali dosavadní funkcionáři. Velitelé i organizační struktura zůstali zpočátku víceméně stejní. Co se však změnilo, byl název: státní policie se stala policií vládní. Stejně jako u četnictva došlo i tady k okamžité přeměně symboliky, kdy byly veškeré dosavadní atributy Československé republiky nahrazeny znaky protektorátu Čechy a Morava.
Další zásahy na sebe nenechaly dlouho čekat. V tomto směru byla cesta policie i četnictva společná. Trnem v oku se Němcům stali bývalí příslušníci československých legií, kterých v policii sloužily stovky. Nejprve byli nuceni k „dobrovolnému“ odchodu, v roce 1941 pak byl všem legionářům odchod nařízen.
Germanizační snahy
Zároveň s tím sílily snahy o úplnou germanizaci sboru. Němčina se stala úřední řečí a veškerá hlášení, předpisy a písemnosti byly vedeny dvojjazyčně. V rámci těchto snah však nebyla policie zdaleka tak obtěžována jako četnictvo. Německo již nevnímalo vládní policii jako útvar s bojovou hodnotou. Navíc nebyla tak dobře vyzbrojena jako četnictvo, takže v podstatě nebylo mnoho co zabavit ve prospěch bojující Říše.
Tak jako tak nebyla úloha policistů, ať již uniformovaných či neuniformovaných, záviděníhodná. Policisté byli zejména gestapem velmi často využíváni k předvádění zájmových osob, odbojářů a dalších z pohledu Němců podvratných živlů. Ve městech byli policisté nuceni se podílet například na hospodářských kontrolách nádraží, v době transportů vězňů musela policie nádraží střežit a uzavírat. Prostřednictvím policie byly také doručovány předvolánky na gestapo. Stejně jako četnictvo se i policie musela vyrovnávat s udavači a kolaboranty.
Odbojová skupina Blaník
I přes to se již na přelomu let 1939 a 1940 v rámci policie začaly vytvářet první odbojové skupiny. Jednou z nich byla například odbojová skupina Blaník, která si již v roce 1941 vytkla za cíl připravit plány na obsazení pražského rozhlasu. Celá řada policistů působila v rámci různých odbojových skupin či zcela individuálně. Poměrně známá je také činnost policistů v rámci pražského eskortního oddělení, kdy při převozech z Pankrácké věznice do sídla gestapa v Petschkově paláci umožňovali vězňům se navzájem domlouvat na výpovědích. Když už to nešlo jinak, snažili se aspoň pomáhat rodinám odvlečených či popravených. I díky tomuto působení policistů se například podařilo zachránit pozůstalost po známém reportéru Frantovi Kocourkovi. Mnozí z nich navíc podporovali židovské rodiny, rodiny odbojářů, ukrývali zbraně, vystavovali falešné policejní přihlášky či doklady.
Logicky nejsilnějším byl pražský policejní sbor, který disponoval řadou speciálních útvarů – jízdními oddíly, poříčním, spojovacím, eskortním a vězeňským oddělením, dopravní stráží a samozřejmě kriminální policií. Praha byla rozdělena do šesti policejních obvodů, ve kterých bylo téměř padesát revírů a řada strážnic. To vše čítalo téměř 5000 mužů. Výzbroj policie byla víc než chabá, zpravidla ji tvořila pouze pistole s osmi náboji, jež museli policisté vždy na konci služby odevzdat.
Měli však řadu výhod. Vedle obrovského odhodlání to byla vynikající organizace, přehled o každém zákoutí města, osobní znalost obyvatel i plně funkční telefonní síť včetně sítě protivzdušné obrany. Tato složka byla zčásti policii podřízena a policisté přímo prováděli výcvik členů protivzdušné obrany. I z těchto důvodů byla již v průběhu okupace plánována povstalecká velitelství právě na policejních revírech. Nejvyšší vojenské povstalecké velitelství bylo umístěno rovněž do objektu pražské policie. Nacházelo se v Bartolomějské ulici č. p. 5 v podzemním krytu protivzdušné obrany a plně využívalo nejenom služeb policie a jejího spojovacího oddělení, ale také celé funkční telefonní sítě, která nebyla přerušena až do konce povstání.