Popeleční středou začne příští týden postní doba

18. únor 2012

Popeleční středou začne příští týden postní doba – přípravné období na slavení Velikonoc. Lidé si nejčastěji půst spojují s odříkáním. Opírají si například maso, alkohol nebo cigarety. V čem ale tkví skutečná příprava na největší křesťanské svátky a může být inspirací pro ty, kteří se ke křesťanství nehlásí?

Ve všech náboženských systémech najdeme období, kdy se má člověk oddálit od věcí vnějšího světa, uchýlit se do svého nitra a obracet se k Bohu. To se střídá s časem radosti, slavení, někdy až nevázanosti. Naši předkové měli pro toto střídání velký smysl. Bujarý masopust, který v těchto dnech vrcholí, střídá Vánoce, následuje doba postní a po ní radostné Velikonoce. Postní doba je tedy především dobou ztišení, zklidnění a také zjednodušování, kdy bychom měli vyloučit ze svého života všechno, co překáží najít to podstatné. Říká katolický kněz Tomáš Halík.

Tomáš Halík: „Já vždycky říkám, že my křesťané tušíme, co bychom měli dělat vlastně každý den celý rok: že bychom měli věnovat určitý čas četbě Písma a osobní modlitbě, ale že mnozí si musíme přiznat, že během celého roku na to nacházíme dost málo času, síly, energie a vůle. Takže možná těch 40 dní před těmi velkými svátky je doba, která může být v tomto smyslu ukázněnější, že si prostě můžeme udělat nějaký speciální program a těch 40 dní to tedy vydržíme.“

Udílení popelce

„Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ – tato slova říká kněz při bohoslužbě na Popeleční středu, když dělá věřícím na čele křížek popelem na znamená pokání.

Tomáš Halík: “Pokání je terapie stavu, ve kterém je člověk odcizen od svého vlastního základu, tenhleten stav se biblicky nazývá hřích. Hřích není jenom nějaké přestoupení zákona nebo nějaký jednotlivý mravní skutek, hřích je skutečně to odcizení svému vlastnímu základu, kterým je Bůh.“

V pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora, kde Tomáš Halík působí, se už tradičně na Popeleční středu slaví Popelec umělců. Tato tradice začala v době První světové války v pařížské katedrále Notre Dame, kde se sloužila mše za umělce, kteří ve válce padli. Tento zvyk se pak rozšířil do řady evropských metropolí. Svět víry a svět umění se u Salvátora potkává už po sedmnácté. Letos návštěvníky překvapí instalace obrovského bílého postního plátna o rozměrech 6x12 metrů na rozhraní presbytáře a hlavní lodi kostela.

Postní plátno v kostele sv. Salvátora v Praze

Norbert Schmidt: „Postní plátna se objevují kolem roku tisíc, máme od Elfrika z Vincestru svědectví, kdy on říká, že v době postní se relikvie a kříže zahalují a mezi věřícími a svatostánkem se věší postní plátno – velum. To postní plátno přidává vlastně k půstu těla i půst zraku. Podle starobylého církevního zvyku zahaluje nejpodstatnější část kostela – svatostánek, presbytář, hlavní oltář a vlastně staví takovou stěnu mezi lid a kněze.“

Říká iniciátor myšlenky architekt Norbert Schmidt. Plátno vyjadřuje také to, že Bůh je pro nás skrytým tajemstvím, což inspiruje k solidaritě věřících s těmi, pro které Bůh zůstává skrytý. Bohoslužby s udílením popelce se ve středu budou sloužit po celé naší zemi.

Spustit audio