Poslední večeře netradičně výtvarně pojatá
Biblické motivy byly po staletí v centru pozornosti malířů a sochařů. Setkáváme se s nimi ve výtvarném umění i dnes, i když autoři často hledají způsob, jak je mají uchopit. Svérázně pojali biblické náměty dva výtvarníci Jan Bárta a Jakub Kudrna, jejichž výstava probíhá od středy v klubu Samaří v Soukenické ulici v Praze.
Klub Samaří se nachází v budově sboru Církve bratrské v Soukenické ulici 15 v Praze 1. Každou středu zde probíhají přednášky, besedy a čas od času, kdy se klub mění v galerii, také vernisáže. Právě probíhající výstava se jmenuje Poslední večeře podle obrazu Jana Bárty, který zaplňuje celou jednu stěnu první místnosti klubu. Na obraze je velký hospodský stůl, kolem sedí chlapi, před sebou mají půllitry a popelníky. A tak jsem zjišťoval, co tomu lidí říkají.
Návštěvnice: „Působí na mě nadějně. Ta modrá barva evokuje nadějno, uklidňujícno, ty ruce na stole znamenají, že se všichni propojíme.“
Návštěvník: „Mně se to velice líbí – jednak to modré ladění barvy naděje, samozřejmě že to je netypické, ale myslím si, že je to určitá stylizace pro nás, abychom viděli osobu Krista a osobu těch učedníků v soudobém světle.“
Autorem obrazu je Jan Bátra. Pane Bárto, není vaše zpracování zneuctěním toho klasického námětu?
„Já to nevidím jako zneuctění, já to vidím jako jakousi aktualizaci nebo zpřítomnění toho příběhu, protože si myslím, že kdyby Kristus přišel dnes mezi nás, tak podle těch výpovědí evangelistů by zcela jistě šel do hospody s těmi, kteří do té hospody chodí. To je to, co mě trošičku trápí, že v té nejsekularizovanější společnosti světa, tj. v České republice, nejsme my křesťané ochotni uvažovat v tomto kontextu, že tedy přiblížení se ke světu znamená i tento způsob. A já jsem přesvědčen o tom, že Kristus by do té hospody s těmi lidmi šel.“
Druhým vystavujícím autorem je mladý výtvarník Jakub Kudrna. Jakube, které dílo byste mi tady doporučil jako to, co si mám určitě prohlédnout?
„Asi Pietu, protože ta byla první, kterou jsem udělal a udělal jsem na ní nejvíc práce.“
Jdeme po schodech nahoru, protože galerie je poschoďová. A stojíme u obrazu. Ten obraz je všechno jenom ne líbivý. Proč je takový spíš děsivý?
„Protože ten akt, který se stal před tím, je děsivý. Proto jsem to chtěl vyjádřit: ten vztek nad tím, že se to událo.“
Ten obraz trošku připomíná Muncha...
„To je můj oblíbený autor, protože on upozorňuje na svět, který se vlastně svým způsobem vyprázdnil, protože tam něco chybí, a proto je děsivý. To se mi na tom líbí: právě ukazovat na to, co chybí.“
Odcházím z místnosti, kde hraje Tango jazz band do sálu, v němž visí obraz Člověk. Moc pěkně nepůsobí. Žlutá mrtvola v jakési kleci.
„To jsou kachličky. Možná že o tom, když položili Krista do toho hrobu, my nemáme úplnou představu. V současnosti se odvezou mrtvoly do těch boxů. Tak zase je to jakési zpřítomnění hrůzy smrti nebo bolesti smrti, protože v těch kachličkách, to je jakási strašná ztracenost – to uvěznění v smrti.“
Výstava Poslední večeře v galerii Samaří potrvá do 30. března. Obrazy je možno vidět každou středu a neděli a také po domluvě. Informace lze nalézt na webových stránkách www.klubsamari.cz.