Pouhé tři roky po tragédii šoa se z popela šesti milionů obětí zrodil nový židovský stát
V nadcházejících dnech oslavíme dvě sice ne kulatá, avšak pokaždé znovu významná výročí. V úterý 6. května či podle židovského kalendáře šestého dne měsíce ijaru si připomeneme Jom ha-acmaut - Den nezávislosti Izraele, tedy 66. výročí založení židovského státu. Na čtvrtek 8. května pak připadá 69. výročí konce druhé světové války a osvobození Československa spojeneckými armádami.
Koncem listopadu 1947 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci o rozdělení britské mandátní Palestiny na dva státy, arabský a židovský. Židovská reprezentace rezoluci přijala a na jejím základě byl pak v květnu 1948 vyhlášen Stát Izrael. V ten okamžik jako bychom slyšeli slova proroka Izajáše: „Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo národ bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny.“
Opravdu, pouhé tři roky po tragédii šoa se z popela šesti milionů obětí jako bájný Fénix zrodil nový židovský stát. Ten již ve své Deklaraci nezávislosti podával sousedním arabským zemím ruku k míru a spolupráci, avšak marně. Za svou existenci musel a dodnes musí těžce bojovat. Izrael však nehledě na všechna nebezpečí, kterými během více než šesti desetiletí prošel, osvědčil svou životaschopnost.
Na jiném místě hebrejské Bible, v Páté knize Mojžíšově, čteme: „Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou.“ Žijeme dnes ve světě, v němž každým dnem ubývá židovských i nežidovských pamětníků nacistických zvěrstev páchaných během druhé světové války. Vždyť někdejším vězňům koncentračních táborů, vojákům a partyzánům je dnes mezi osmdesáti a devadesáti lety. Zanedlouho nastane doba, kdy mezi námi nebude ani jeden z nich, aby příštím generacím předal své autentické vzpomínky. Lidstvo bude odkázáno na dobové archivní dokumenty, knihy, studie, filmy a videozáznamy s již zemřelými pamětníky nacistického panství.
Již dnes, ještě za jejich života, se snaží oslovit veřejnost četní popírači šoa typu Zündela, Irvinga či Dukeho, ale je též nemálo těch, kdo oběti holokaustu relativizují tváříce se při tom rádoby vědecky. Je-li tomu tak dnes, co můžeme čekat, až zde s námi nebudou očití svědci nacistických zvěrstev? Dozajista se vyskytnou další lidé, kteří se zhlédnou v antisemitismu a rasismu nacistického či neonacistického typu či v brutální xenofobii.
I proto je tak důležité, abychom si dnes připomněli konec hrůzné druhé světové války. Abychom nezapomněli, ale nejen kvůli tomu: nyní i v budoucnu udělejme vše pro to, aby byla odstraněna rasová a náboženská nenávist, jejichž zvláště odpornou formou je antisemitismus!
