Pražské jednotky Wehrmachtu za povstání
Branná moc Německa, od roku 1935 přejmenovaná z rozkazu Hitlera na Wehrmacht, byla základem německé armády. Pod Wehrmacht spadalo letectvo, pěchota, mechanizované jednotky i námořnictvo. Po dobu války bylo množství vojáků Wehrmachtu v Protektorátu omezeno. Jak se blížila fronta, německé velení sem přesouvalo stále více techniky a vojáků. Povstalci tak museli čelit velké vojenské přesile.
Poměr sil mezi povstalci a Wehrmachtem není možné srovnávat. Pokud by k povstání došlo v průběhu války, nemělo by žádnou šanci na úspěch. Povstalci zpočátku nedisponovali prakticky žádnými zbraněmi, Wehrmacht měl k dispozici nejmodernější techniku a v podstatě neomezené zásoby munice. Na straně povstalců však stála jedna velmi významná výhoda – měli vysokou bojovou morálku. Německé velení navíc bylo nekoordinované a nedokázalo sjednotit své síly. Většina německých jednotek tak na konci války bojovala spíše o své přežití a možnost utéci do amerického zajetí než za slávu své „tisícileté říše“.
Obrněná přesila
Posádku Wehrmachtu v Praze po dobu nacistické okupace tvořili především příslušníci 539. strážní divize Grenzwachendivision. Byla to jednotka určená ke strážní službě na okupovaném území. Jejím velitelem byl Dr. Richard Speicher a ačkoliv tato jednotka nebyla vybavena nejmodernějšími zbraněmi, jako například méně početné Waffen-SS, její síla spočívala hlavně v počtu mužů.
Na konci války v Praze sídlil jeden pluk a čtyři prapory, včetně dělostřeleckého, o síle přibližně 3 000 mužů. Další jednotky Wehrmachtu na území Prahy se skládaly z menších útvarů o menším počtu vojáků. Celkově se tu množství vojáků Wehrmachtu koncem dubna 1945 blížilo ke třiceti tisícům. Přes třicet tisíc dalších vojáků, a to sice vojsk SS, bylo umístěno za Prahou. Ti se během povstání pokoušeli dobít do centra města.
Wehrmacht měl v době povstání v Praze téměř všechny své hlavní zbraně. Působila zde Luftwaffe s nejmodernějšími proudovými Messerschmitty, které byly dislokovány na ruzyňském letišti. V několika městských částech pak se nacházely jednotky protiletadlového vojska. Ty sice byly určené především pro ochranu Prahy před spojeneckými letadly a neměly výcvik pro pozemní boj, disponovaly ovšem velkou palebnou silou v podobě těžkých protiletadlových kulometů a děl. Obsluhu těchto těžkých zbraní vykonávalo 1200–1500 vojáků, nešlo tak o zanedbatelnou sílu.
Velkým problémem pro pouze lehce vyzbrojené povstalce představovaly obrněné jednotky. Wehrmacht měl v Praze k dispozici několik typů obrněnců. Těžké tanky a děla byla v této době naštěstí zapotřebí jinde a v Praze se tak v době povstání nejmodernější německé tanky neobjevily. I přesto bylo pro povstalce, nejčastěji vyzbrojené jen puškami a lehkými automatickými zbraněmi, velmi obtížné se obrněncům bránit. Klíčem k úspěchu bylo ukořistit co největší počet pancéřových pěstí.
Němci během povstání operovali se stíhači tanků typu Hetzer, jeden z nich ukořistěný povstalci ve smíchovské továrně se zapojil do bojů o rozhlas. Dále disponovali několika kusy útočných děl Sturmgeschütz III – nebezpečný protivník na podvozku tanku, silně pancéřovaný, vyzbrojený kulomety a 75 mm kanonem. Do boje zapojili také samohybná děla Grille či staré typy francouzských tanků Renault.
Neočekávané posily
V Praze na začátku května kromě stálých jednotek působilo také množství vojáků, kteří tudy jen projížděli či se léčili v místních lazaretech a nemocnicích. V několika pražských lazaretech leželo 5. května podle odhadů až 50 000 vojáků. Pro povstalce přitom nemocniční zařízení představovala skvělé místo, kde mohli snadno získat zbraně a munici. Většina zraněných vojáků byla totiž hospitalizována i se svými zbraněmi, protože se předpokládalo, že se po uzdravení ihned vrátí na frontu. Dobytí lazaretu tak poskytlo možnost získat lehké i těžší německé zbraně a spoustu střeliva. Mnozí z vojáků samozřejmě byli zraněni tak, že nebyli schopni bojovat. Objevily se však také případy, kdy se vojáci z lazaretů povstalcům bránili. Například v lazaretu v sokolovně v Riegrových sadech si boj o zbraně vyžádal životy deseti povstalců.
Na pražských nádražích se také nacházely transporty s vojáky přesouvajícími se z fronty nebo na ní. Ti vůbec netušili, že se schyluje k povstání a neměli ani žádné rozkazy zde bojovat. Do bojů se ale někteří přeci jen zapojili. Přibližně šest tisíc vojáků bylo na Wilsonově nádraží (nyní Hlavní nádraží), další pak na nádraží v pražských Holešovicích. V okolí Wilsonova nádraží došlo k mnoha střetům a němečtí vojáci zde dokonce přistoupili k popravám zajatých povstalců.
Nebezpečí představovali také výrostci z Hitlerjugend. Ti byli sice mladí a vojensky nezkušení, zato ale často velmi zfanatizovaní a odhodlaní bojovat do posledního náboje. Navíc měli stejnou výzbroj jako řádné jednotky Wehrmachtu a jejich odzbrojení nebylo jednoduché. Na Wilsonově nádraží se jejich počet pohyboval okolo tří set, další se nacházeli v libeňské Grabově vile. Tam se opevnilo 72 příslušníků Hitlerovy mládeže a střelbou ohrožovali celé okolí. Odmítali se vzdát a dobytí této pevnosti si vyžádalo minimálně deset životů povstalců.
Centra německého odporu
Největší koncentrace německých sil v Praze nebyla v blízkosti rozhlasu, ale v okolí Dejvic, Břevnova a také v blízkosti Pražského hradu. Několik set, odhady mluví až o 1700 vojácích, se nacházelo v karlínských kasárnách. Na žižkovské škole Na Pražačce působil výcvikový prapor tankového sboru SA Feldherrnhalle o počtu asi 400 mužů. Ti se v budově školy opevnili, vykopali příkop, postavili kulometná hnízda a protiletecké kryty. Na Vinohradech se ve škole na náměstí Jiřího z Lobkovic nacházelo dalších 400 vojáků, ve Vršovicích pak 1500 vojáků a příslušníku Schutzpolizei. Opevněný byl také vrch Vítkov, kde Němci obsadili Národní památník, do svahů kopce umístili kulomety a na východní straně připravili protiletadlová děla.
V okolí rozhlasu bojovali takřka výlučně příslušníci SS. Ať již to byli SS ze samotného rozhlasu či z blízké školy Na Smetance. Nejbližší větší jednotka Wehrmachtu se nacházela na Wilsonově nádraží a v budově dnešní Státní opery. Ta se však do přímého boje o rozhlas nezapojila, protože zápolila s povstalci, kteří ji bezprostředně ohrožovali. Nebezpečí pro rozhlasové bojovníky ovšem představovali Němci opevnění v Pečkově paláci, sídle gestapa. Dobýt jej bylo velmi obtížné, protože Němci ovládali i celý blok budov kolem, a to až k Senovážnému náměstí a Vrchlického sadům u Wilsonova nádraží. Navíc měli rozhlas na dostřel. Když se o něj začalo bojovat, ostřelovali jeho budovu z minometů umístěných na střeše.
Zdroje:
JAKL, Tomáš. Prahou pod pancířem povstalců. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2010, 215 s. České květnové povstání ve fotografii. ISBN 978-80-204-2273-6.
MAREK, Jindřich. Barikáda z kaštanů: pražské povstání v květnu 1945 a jeho skuteční hrdinové. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2005, 415 s. Svět křídel. ISBN 80-86808-16-5.
STONE, David. Hitlerova armáda: 1939-1945 : vojáci, výzbroj a organizace. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2012, 288 s. ISBN 978-80-7207-844-8.