Jak vznikaly aliance pro válku?
Kdo a proč vlastně v první světové válce stál proti sobě? Slýcháme zajímavé příběhy, čteme o hrdinství, zbabělosti a utrpení. Jaké ale byly hlavní důvody světové apokalypsy?
Nepřátelství, které uprostřed léta roku 1914 přerostlo v nejhorší válku, jakou do té doby lidstvo poznalo, nemohlo přijít z ničeho nic. Bloky nejvýznamnějších světových mocností nazývané Dohoda (Velká Británie, Francie, Rusko, později Itálie, USA a další) a Centrální mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Bulharsko) nevznikly náhodou ani jednoduše. Klíčovou událostí je proces sjednocení Německa v průběhu šedesátých let 19. století.
S revolverem v kapse aneb Z nepřátel spojenci a naopak
Pruský kancléř Otto von Bismarck tehdy prohlásil, že sjednotí Německo „krví a železem,“ což znamenalo několik vítězných válek se sousedními státy. Jedním z poražených bylo tehdy i rakouské císařství. Na rozdíl od svého postupu vůči Francii se Bismarck zachoval k Rakousku velkoryse, a dokonce mu nabídl spojenectví. Do něj bylo tehdy začleněno i Rusko, čímž vznikla tzv. aliance tří císařů. Východní velmoc se ale dostala se svými spojenci do sporů kvůli dění na balkánském poloostrově. Bismarck se musel před Ruskem, které bylo stále ještě „dobrým přítelem“, nějak jistit. Prý tehdy řekl: „Jestliže jdu v hlubokém lese s dobrým přítelem, který najednou projeví známky šílenství, vyplatí se mít v kapse revolver.“ Ukrytou zbraní se stala tajná spojenecká smlouva uzavřená s Rakousko-Uherskem v roce 1879 a nazvaná Dvojspolek.
Rusko ale od Balkánu ruce pryč nedalo a jeho vztahy s Němci a Rakušany natrvalo ochladly. Bismarck se pak ohlížel ještě po jiném spojenci, který by mu navíc pomohl izolovat Francii. Stala se jím Itálie. Na světě byl Trojspolek. Ani Italové ale nakonec s německými kolegy dlouho nevydrželi. Kvůli starým pohraničním sporům s Rakouskem se nakonec do I. světové války zapojili na straně Dohody…
Co by na to řekl Napoleon?
Možná by někoho překvapilo, že na jedné straně máme jako spojence staré nepřátele Francii a Velkou Británii – státy, které spolu vedly války od středověku a které proti sobě stály ještě necelých sto let před námi sledovanou Velkou válkou. Tehdy francouzský císař Napoleon I. Velkou Británii nenáviděl snad nejvíce ze svých konkurentů a byli to především Britové, kteří mu uštědřili konečnou porážku u Waterloo. Byli to také Britové, jejichž zajatcem se poté stal a v jejichž žaláři na Svaté Heleně zemřel.
Na scénu jde nový silný hráč…
Francii k Británii a nakonec i k Rusku nasměrovala porážka ve válce s Pruskem. Tímto konfliktem vyvrcholilo několikaleté úsilí pruského kancléře Bismarcka o sjednocení Německa. Vojenští velitelé a vládcové německých států tehdy sjednocení vyhlásili s tasenými meči v zrcadlové síni zámku Versailles, sídla francouzských králů. Ponížená Francie musela zaplatit tučné válečné náhrady, Němci ji několik let okupovali a zabrali jí území na východě s městy jako Štrasburk nebo Mety.
Francie se pak snažila ztracené pozice obnovit alespoň ziskem nových kolonií, zde ale narazila na odpor britského impéria. Bylo pak lepší se spíš s Brity dohodnout, než s nimi soupeřit. Navíc i Angličané nyní těžce nesli vzestup silného hospodářského konkurenta, jeho pronikání do kolonií a budování válečného loďstva. Vzniklému spojenectví Francie a Británie se říkalo „srdečná dohoda“ a brzo se k ní připojilo i Rusko, které se léta nacházelo v mezinárodní izolaci a cítilo se ohrožené nejen Německem, ale i Rakousko-Uherskem.
Výbuch přijde z jihu
Místem, kde celá válka vypukla, byl balkánský poloostrov. Přezdívalo se mu „sud prachu“, neboť stačilo snad jen škrtnout sirkou a celý se ocitne v ohni války. Balkán byl od počátku 15. století obsazen osmanskými Turky. Ti však v průběhu 19. století skoro všechny zdejší državy ztratili ve prospěch místních rodících se států a státečků, za nimiž v pozadí čekaly velmoci Rakousko-Uhersko a Rusko. Na Balkáně se bojovalo s přestávkami skoro celé 19. století a počátkem věku následujícího se situace nijak nezměnila.
Krvavé předehry
Nejprve přililo olej do ohně Rakousko-Uhersko násilným záborem Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Po krátké italsko-turecké válce o africké kolonie, které se Balkánu dotkly jen okrajově, zachvátily poloostrov dvě balkánské války. V první z nich se na slábnoucí Osmanskou říši úspěšně vrhl svaz států Bulharska, Srbska, Řecka a Černé Hory. Územní zisk Bulharska se však bývalým spojencům i dalším dosud nezúčastněným zdál mnoho, a tak na něho ve Druhé balkánské válce zaútočili dokonce s bývalým nepřítelem Tureckem jako spojencem. Významnou roli v těchto třenicích hrálo Srbské království spjaté silnými vazbami na Rusko.