Franz Werfel: Válečné úniky mladého básníka

31. srpen 2015

Mluvit o Franzi Werfelovi jako o slavném Čechovi není úplně přesné. Byl spisovatelem židovského původu s těsnými vazbami na německé jazykové prostředí. Českou kulturu ale obdivoval, po celý život se k ní hlásil a byl pražským rodákem. Známá je Werfelova obhajoba českého národa v době Mnichovské krize. Velký vliv na něj měla jeho česká chůva Barbora Šimůnková, díky níž bylo jedno z prvních spisovatelových slov české „bábi.“ Jak se začínající literát vyrovnával s obdobím, kdy múzy mlčí?

V létě 1914 bylo Franzi Werfelovi necelých 24 let a v kulturním světě začínalo být jeho jméno známé. Většinu času trávil v Lipsku a profiloval se zejména jako básník. S vojenským prostředím měl už zkušenost. Od října 1911 do konce září 1912 absolvoval jednoroční vojenskou službu u pražského 8. dělostřeleckého pluku. Během vojákování, které poněkud rozmazlený mladý básník z duše nenáviděl, ale prožil i pozitivní okamžiky. Našel si chvilku na psaní či na konverzace s přáteli v pražské kavárně Arco a také se konečně proslavil. V prosinci 1911 mu poprvé vyšla básnická sbírka Přítel světa, která zaznamenala okamžitý úspěch. To ale vyvolalo, třeba u Werfelova přítele Franze Kafky, pocity žárlivosti.

Do války nepůjdu!

Franz Werfel se v atmosféře vládnoucí po sarajevském atentátu musel ke svému pluku hlásit už 31. července 1914. Mladý básník s velkými cíli byl však rozhodnutý vyhýbat se vojně, jak jen to bude možné. Poprvé dostal odklad nástupu na vojnu během podzimu. Stejně jako i v pozdějších případech se uchýlil k předstírání různých onemocnění fyzického i psychického charakteru, jen aby mohl pracovat a komunikovat se svými přáteli, nakladateli a dívkami. Válku nenáviděl. Už dříve v jedné své básni psal, jak v čase války „troubové blekotají, štrébři lezou a mužnost říkají tomu, co vykálí“, neboť „hloupost se bezpráví zadarmo propůjčila.“

Válka si žádá oběti

Další dvouměsíční odklad a dočasné uznání neschopným vojenské služby obdržel Werfel v únoru 1915. Na jaře 1915 pak dokonce sám navštívil vojenské velitelství ve Vídni a s poukazem na svou labilitu prosil o umístění v zázemí. Básníkova výmluvnost slavila úspěch, a tak se v polovině dubna ocitl sice v uniformě, ale v dostatečně bezpečném prostředí vojenské kanceláře v jihotyrolském Bolzanu. I když byl zcela mimo ohrožení života a navíc v krásném prostředí Dolomit, cítil určitou vinu za své štěstí. Když si pak při nastupování do lanovky během jednoho z výletů poranil nohu, ještě v létě chodil o berlích, aby své zranění náležitě zviditelnil.

Láska v nemocnici a konec legrace

Tihle zranění vojáci skončili ještě dobře

Werfelovo zveličování poranění neslo své ovoce. Dostával další a další odklady. Objevila se ale i nařčení z úmyslného sebemrzačení, ale k soudu nedošlo. Od listopadu 1915 byl Werfel hospitalizován v pražské posádkové nemocnici. Tam se seznámil se sestrou Gertrudou Spirkovou, kvůli níž měl o důvod víc vyhýbat se aktivní vojenské službě. Ale Rakousku docházely síly, a tak na jaře roku 1916 povolalo do zbraně i ty, kteří byli dosud před frontou chráněni. Došlo i na Werfela.

Počátkem léta odjížděl do Haliče. Cílem bylo městečko Hodów, dnes ležící na Ukrajině mezi Lvovem a Ternopilem nedaleko později legionáři proslaveného Zborova. Werfel po celou dobu vojny pracoval. Nikdy ale prý tak usilovně jako v Haliči. Možná to bylo i tím, že byl svými nadřízenými přece jen držen dál od bojové linie. Působil jako telefonista a pěší posel u plukovního štábu.

Přece jen znovu zázemí

Štěstí ho na chvilku opustilo koncem roku 1916. Těšil se tehdy na dovolenou, ale jednoho dne zapomněl pozdravit nadřízeného důstojníka a dovolená byla zrušena. Nějakou cestou se mu ale přece jen podařilo na přelomu roku na krátko vycestovat do Prahy a navštívit svou milovanou Gertrude. Po návratu opět nad svým stavem bědoval, ale v únoru 1917 přišlo povýšení na desátníka a v březnu i kratičká dovolená kvůli sestřině svatbě. A brzo se na obzoru objevila i naděje na trvalý odchod z fronty. Začátkem června byl znovu povýšen (na četaře) a koncem měsíce k svému ulehčení převelen k c. k. válečnému tiskovému středisku ve Vídni. Ještě předtím mu byl udělen Železný kříž za zásluhy.

Dítě štěstěny a zuřivý reportér

Na frontu se už Franz Werfel nevrátil. A že byl jeho odchod záležitostí osudovou, se dozvěděl vzápětí po svém odjezdu. Jen pár dní poté budova, v níž měsíce sloužil s telefonním sluchátkem u ucha, dostala plný zásah ruským dělostřeleckým granátem. Do vídeňského úřadu Werfel nastoupil počátkem srpna 1917. Setkal se zde s celou řadou jiných rakouských spisovatelů, s nimiž také trávil spoustu času ve vídeňské kavárně Central v Herrengasse. Nejčastějším společníkem tu Werfelovi byl pražský kamarád „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch.

Osudová Alma

03175249.jpeg

Rok 1918 byl pro Werfela ve znamení práce pro rakouskou propagandu ve Vídni, přednáškovými turné po Švýcarsku a především potkal Almu Mahlerovou, vdovu po slavném skladateli a múzu řady dalších osobností rakouské kultury. Po bouřlivých peripetiích vznikl vztah, který trval až do Werfelovy smrti v roce 1945.

Válečné události se v životě Franze Werfela promítly do mnoha oblastí. Kromě změn v osobních vztazích se téma války objevilo i ve Werfelově díle. Vojenské motivy s četnými autobiografickými rysy najdeme třeba v románu Barbara neboli Zbožnost, který je do určité míry poctou milované chůvě.

autor: Václav Nájemník
Spustit audio