Jan Weiss: Tyfové horečky jako inspirace
Vedle Karla Čapka nejznámější průkopník české sci-fi. Autor románů, povídek i divadelních her. A také válečný invalida a muž, který v zajateckých táborech první světové války přežil svou smrt. I tak by se dal charakterizovat originální český prozaik a dramatik Jan Weiss, jehož nejznámější román Dům o tisíci patrech byl přeložen do třinácti jazyků.
Jan Weiss pocházel z Jilemnice, kterou proslavil stejně jako jiný rodák a spisovatel se zážitky z front Velké války Jaroslav Havlíček. Vzešel z rodiny ševců a obchodníků s kůžemi, avšak pradědeček pocházel z Haliče, kam se měl Jan Weiss jednou vrátit. Bylo tomu tak nikoli na romantický výlet do kraje předků, ale v uniformě vojáka rakousko-uherské armády. Než se jím stal, stihl Weiss vystudovat reálné gymnázium ve Dvoře Králové nad Labem. Už na škole začal tvořit první literární pokusy a také hodně četl. Po maturitě v roce 1913 odešel studovat práva do Vídně, ale stihl pouze dva úvodní semestry. Pak vypukla válka.
Údaje v mlze a sibiřské baráky smrti
Údaje o vojenských útvarech, v nichž Weiss sloužil, jsou poněkud zmatené. Píše se o 73. pěším pluku, ale pravděpodobnější je pluk číslo 74, kam spadal doplňovací okres Jilemnice. Stejně tak konkrétní místa, kde bojoval a kdy se ocitl v zajetí, by potřebovaly důkladně ověřit na základě původních pramenů. Jisté však je, že se v září roku 1915 ocitl v zajetí. Stalo se tak u Tarnopole na západě dnešní Ukrajiny. Podrobnosti o pobytu v zajateckých táborech naopak známe velmi dobře. Je tomu tak díky Weissovu prozaickému dílu, především povídkové sbírce nazvané Barák smrti z roku 1927. Syrové a osobní svědectví o brutalitě zajateckých táborů na Sibiři však Weiss publikoval ve stejné době i na stránkách Literárních novin.
…a kůstky ti uštípnou kleštičkami..
Tehdy zde vyšla autobiografická Povídka o sobě, kde Weiss podrobně osvětluje, jak přišel ke své houpavé chůzi a kulhání. Ve smutně proslulém Táboře smrti, jak byl všeobecně nazýván lágr Tockoje, totiž utrpěl těžké omrzliny, které vedly k amputaci devíti prstů u nohou. Už vpředvečer operace ho prý soused na lůžku připravoval na děsivou realitu: „Bude to bolet… Musí zaříznout do zdravého masa, aby se hniloba nešířila. Takový koláček Ti seříznou kolem každého prstu a kůstky ti uštípnou kleštičkami…“ Zákrok prý navíc budou dělat lidé bez lékařského vzdělání. Weiss se zděsil, ale realita ještě předčila jeho očekávání.
Hrůzy a sny
Chvíle na operačním sále Weiss později přirovnával k mučení inkvizice a dodával, že by se při něm přiznal „k jakékoliv pravdě.“ Amputace ale nebyla jediná hrůza, jíž byl tehdy třiadvacetiletý budoucí spisovatel vystaven. Každý den byl svědkem lidského utrpení, nemocí a umírání. Sám se nakazil tyfem a jen díky štěstí vyvázl z tyfových horeček „pouze“ se zhoršenou pamětí a s poškozeným vnímáním času a prostoru. Všechny strašné zážitky byly patrně ještě umocňovány Weissovou citlivostí a vnímavostí k lidskému utrpení i k různým detailům, které je doprovází. Barvité sny a halucinace měly vliv na pozdější Weissovu tvorbu plnou fantastických obrazů, námětů a vidin. Některé prvky se v různých dílech opakují, přičemž nejvíce Weiss používal prolínání snů a skutečnosti.
Znovu na bojiště a do kanceláře
Po táboře Tockoje byl Weiss přesunut do lágru Berezovka, který byl snad přece jen trochu snesitelnější. Přes to stejně jako pro mnoho jiných, byla i pro Weisse nabídka vstupu do československých legií koncem zimy 1917 vysvobozením. Přesunul se do legionářského centra v západoukrajinském Žitomiru, kde navzdory svému hendikepu prodělal celý výcvik. V legionářském vojsku se přímo zúčastnil i bojů u města Penza, což je jedna ze známých a mnohokrát zpracovaných epizod v československém angažmá v Rusku za světové války. I Jan Weiss se za svou zkušeností ohlédl v dramatu Penza vydaném po válce v časopise Legionářské besedy a oceněném Cenou České akademie. Později v závěru války Weiss působil na štábu 1. československé střelecké divize Husitské jako střelec a jako písař a nakonec se dočkal i povýšení. Poslední měsíce pak prožil na Informačně-osvětovém odboru Ministerstva vojenství.
Účetní ve víru literatury
Po návratu do vlasti, kam přijel s legionářským transportem z Vladivostoku až v zimě roku 1920, měl hned několik pracovních možností. Nakonec zakotvil na ministerstvu veřejných prací jako účetní a zůstal zde až do důchodu. Úřednické místo mu totiž dávalo prostor pro literární dráhu, s kterou už ostatně v Rusku začal. Nyní se naplno zapojil do českého literárního života, v němž bohatě čerpal ze svých válečných zážitků. Podle mnohých autorů stála za Weissovými vědecko-fantastickými látkami po nejvíce právě drsná zkušenost ze zajateckých táborů a prožitek těžké nemoci a zranění.