Vůdci odboje na svobodě! Rašína a Kramáře spasila císařská amnestie

10. červenec 2017

Jak by asi vypadalo Československo, kdyby na konci rakousko-uherské éry nevyhlásil císař generální amnestii? Poslední monarcha Karel I. svým pardonem změnil život nejednomu odsouzenci. Mimo jiné dvěma klíčovým osobnostem českého odboje − budoucímu ministru financí a prvnímu premiérovi československé demokracie, kteří původně dostali trest smrti.

Když Karel I. Habsburský po smrti svého prastrýce Františka Josefa I. nastoupil na císařský trůn, pustil se do reforem. Nejprve na začátku roku 1917 přeložil vrchní velení císařských armád z provinčního Těšína do Badenu u Vídně. Vzápětí nato vyhlásil generální vojenskou amnestii.

Zpráva o všeobecné amnestii na titulní straně Národních listů

Důsledkem byly i změny trestů − členové ústředí českého odboje Alois Rašín a Karel Kramář měli „pouze“ strávit zbytek života ve vězení. Jenže 2. července 1917 přečetl ministerský předseda předlitavské vlády Ernst Seidler von Feuchtenegg v justičním výboru novou amnestii.

Císař Karel chtěl aktem milosti zapůsobit. Ve vlastnoručním dopise proklamoval, že chce „nastoupit cestu shovívavého odpuštění a přikrýt závojem zapomnění ony politováníhodné poklesky, jež se udály během války a vedly k trestnímu stíhání.“ Omilostnil hlavně Čechy, kteří byli souzeni před vojenskými tribunály, ale promíjel také mnoho těm, které poslaly za mříže civilní soudy.

Ve výsledku šlo o velmi různorodé trestné činy, počínaje velezradou, urážkou veličenstva či členů císařského Domu, ale i o vzpouru, rušení veřejného klidu nebo třeba domácí násilí. Rozhodnutí se nevztahovalo na občany rakouské monarchie, kteří opustili zemi a bojovali na opačné straně barikády – to ale Rašín s Kramářem nebyli.

Akt milosti jako pragmatické gesto

Císař Karel I. salutující z vozu při návštěvě ukrajinských Černovic v srpnu 1917

Habsburkovi nejspíš o jednotlivé lidské osudy a jejich tragiku moc nešlo. Dělal svoji velkou politiku v rozhádané mnohonárodnostní monarchii a od amnestie si sliboval, že zahájí usmiřování.

Vztahy uvnitř říše zatěžovala řada vleklých konfliktů, ať už o nich svědčí protesty Slováků proti zákazům slovenských gymnázií v Maďarsku nebo třeba protesty Němců proti tomu, aby se čeština dostala na stejnou úroveň s německým jazykem.

Císař chtěl smířit všechny − prosazoval spolupráci na nové struktuře soustátí. Svým generálním pardonem změnil život 719 Čechů, kteří opustili brány věznic a internačních táborů. Český odboj tak slavil velké vítězství.

Na svobodě se rázem ocitli tři členové Maffie, která tvořila jeho ústředí. A všichni to měli dotáhnout daleko. Vedle Rašína a Kramáře to byl i Václav Klofáč, pozdější ministr národní obrany. S vervou sobě vlastní se vrhli do práce proti slábnoucí říši.


Musíme obdivovat vliv a odhodlanost muže na celé okolí. Dovedl jít houževnatě za myšlenkou a uměl ji lidem podat tak, že už na ni nezapomenuli.Ferdinand Peroutka o Aloisi Rašínovi

Alois Rašín byl za své aktivity zatčen už v roce 1915 a vojenský soud ho odsoudil na smrt za velezradu. Rašínova houževnatost se uplatnila 28. října 1918, kdy platil za hlavního organizátora převratu a své přízvisko charismatického finančního kazatele později stvrdil jako ministr financí demokratického Československa.

Alois Rašín na dvacetikorunové bankovce z roku 1926

Jeho kolega z Maffie Karel Kramář také vynikal organizačním talentem, což dokazoval při pořádání všeslovanských sjezdů, například toho pražského v roce 1908. Byl zatčen spolu s Rašínem a smrt ho čekala za to, že jako slavjanofil usiloval o smíření mezi rakousko-uherskými národy i sblížení mezi monarchií a Ruskem. V jeho případě zachránila amnestie život prvnímu československému premiérovi.

Němci protestují: „Zrádní Češi zavinili smrt tisíců německých vojáků“

Zatímco český odboj slavil, němečtí radikálně nacionalističtí poslanci protestovali. Za jediný státotvorný národ v rámci Rakouska považovali Němce. Vždyť právě oni – argumentovali − přinášeli největší oběť válčícímu státu. Naopak české politiky, české vojáky a vlastně celý český národ pokládala německá nacionalistická politika za ty, kdo nechávají stát a německý národ v osudovém boji na holičkách. Německý radikální tisk je zobrazoval jako naprosté zrádce.

Proti císařskému pardonu se v předlitavské poslanecké sněmovně zvedl velký odpor. Říšskoněmečtí poslanci v ní vyjadřovali svůj hluboký nesouhlas. Například poslanec Karl Hermann Wolf prohlásil, že chápe udělení milosti ženě, která otrávila novorozence, ale ne těm, kteří otrávili duši českého národa, dezertovali a zavinili smrt tisíců německých vojáků.

Po zprávách o porážce rakousko-uherské armády u Zborova bylo rozhořčení ještě větší. Podivnou historickou náhodou se totiž stalo to, že Karlova amnestie byla vydána ve stejný den, kdy se u ukrajinského města postavila proti ruským vojskům. V bratrovražedném boji tu na obou stranách bojovali čeští vojáci a z německého pohledu se Češi v rakousko-uherské armádě dopustili velezrady, protože se spojili s krajany v řadách nepřítele.

Zpráva o propuštění dr. Kramáře, dr. Rašína a spol.

Karlova letní amnestie měla ale jasný výsledek. Karel Kramář a Alois Rašín se s plnou vervou znovu vrhli do práce v odbojovém hnutí proti monarchii. Do boje, který vyvrcholil vznikem samostatného Československa.

autor: Pavel Kobera
Spustit audio