„Pak jsem se pomalu uzdravoval, zatímco jiní kolem mě mřeli" aneb Zranění a nemoci v letech války

1. červen 2015

Válečná zranění, nemoci i jiné tělesné strádání tvoří důležitou část deníkových záznamů i pamětí českých účastníků první světové války. Hojně jsou popisovány i zážitky ze špitálů a lazaretů a právě těmto tématům se věnuje 18. díl vltavského cyklu Polní pošta.

Bohumil Španiel z Náchoda byl raněn již na podzim 1914 v Haliči. Okolnosti svého zranění sepsal v královéhradecké nemocnici.

„Kanonáda pomalu utichala, i pušky. Rusové byli odraženi do večera. Schoulen zůstal jsem v zákopě. Bolest teprve nyní byla citelná, naštěstí měl jsem s sebou malou láhev koňaku, který mě držel při vědomí. Zpočátku jsem myslel, že mně praskla hlaveň u pušky a ani jsem nepozoroval, že krvácím. Jakmile trochu se setmělo, nastoupil jsem cestu na obvaziště, pušku odevzdal jsem velícímu nám důstojníkovi, rozloučil se narychlo s kamarády a lezl jsem k nedalekému hřbitovu, byla to namáhavá cesta, opírati jsem se mohl pouze jednou rukou, táhl jsem se jako šnek. Kulky svým hvizdotem mě stále doprovázely. Ke hřbitovu zbývalo mně asi sto kroků, byl jsem již sláb a rána pálila jak oheň. Dělalo se mně špatně, oči se mně kalily, viděl jsem vše černější, omdlel jsem."

Josef Jakubíček z Veselí nad Moravou v červnu 1917 dorazil s plukem na italskou frontu ve Slovinsku. V lednu 1918 mu dělostřelecký granát zranil pravou ruku. Své zranění a léčení popisuje v pamětech psaných po válce.

„Je nás tu na světnici asi 10 raněných. V koutě se nacházejí velká kachlová kamna a je tu příjemně teplo. Vedle mne leží těžce raněný celý v obvazech, nemluví a ani nejí. Já si mohu jeho jídlo brát. Sestry mají s námi hodně práce, hlavně při převazování, poněvadž rány stále ještě krvácejí. Vzpomínám si na jednu silnou sestru, která nejvíce převazovala, měla rukávy vyhrnuté až po ramena a celá byla od krve. Některé rány byly hrozné. Tak jeden Polák byl raněný do prsou a do břicha a při převazu strašně naříkal. Také do hlubších ran dávaly takové knotky, aby mohl hnis vytékat ven. Mě při převazu, při prvním, dva ošetřovatelé drželi a doktor mě ránu srovnával a musel řezat do živého bez umrtvení, já jsem také trochu křičel."

Obrovské množství životů si vyžádaly epidemie tyfu. Počátkem roku 1915 se srbské Valjevo proměnilo v jeden velký lazaret. Tyfem se nakazil i zajatý český zdravotník Jaroslav Janda.

„15. ledna 1915 jsem cítil, že mnou lomcuje zimnice, měřím si teplotu a mám 39.2 horečky. Mnozí z našich už leželi nemocní, a tak také mě to neminulo. Do té doby zemřeli tři, tak jsem si řekl, snad také půjdeš do neznáma. Chtěl jsem, aby po mně zbyla fotografie, šel jsem rovnou k fotografovi (ten byl na frontě, fotila mě jeho žena) a dal jsem se vyfotografovat. Zaplatil jsem předem a prosil, aby mně brzo udělala obrázky, že si pro ně pošlu. Neříkal jsem jí, že jsem nemocen, ale už jsem tušil, že pro ně sám nebudu moci přijít. Přišel jsem, napsal jsem adresy domů bratrovi a sestrám a požádal jsem kamarády, aby mně vyzvedli ta fota, až budou hotová, a poslali je na příslušné adresy. Pak jsem si ulehl. Tu noc jsem měl jistě přes 40 st. horečky, ve všech kostech jsem měl bolest, jako bych v nich měl žhavé olovo, a pak jsem nic o sobě nevěděl. Za 24 h jsem ale nic necítil."

autoři: Jiří Kamen , Pavla Horáková
Spustit audio