Válečný deník: „Je neděle, smutná a plná vzpomínek“

17. září 2015

Josef Steiner padl do ruského zajetí. S poraněnou nohou a minimálním přídělem jídla strávil několik dní ve vlaku, který ho spolu s dalšími zajatci převezl do Moskvy. V tamní nemocnici pobyl několik dní, pak byl převezen do Saratova. Jak vypadá „obyčejný“ špitálský den? A co se honí daleko od domova člověku hlavou?

14. září ráno byl jsem nemile překvapen. Nějaký dobrý člověk, snad ten kozák, rozdělil se o mé jmění, pozůstávající toho času ze 2 rublů a 40 kop. Dobrosrdečně ponechal mně polovinu. As pravý socialista.


Josef Steiner odešel do války mezi prvními, hned po vyhlášení mobilizace v 28. červenci 1914. V řadách 8. zeměbraneckému pluku se vypravil do Srbska. Účastnil se bojů na Drině. V létě 1915 se přesunul na východní frontu. Přes Krakov přešel do ruského Polska. Po jednom z krvavých střetů padl spolu s většinou jeho setniny do zajetí. Vlakem ho pak s dalšími zajatci převezli do Moskvy a pak dál na jihovýchod do města Saratov. Odtud pokračovali po Volze lodí až do pracovního tábora v Kazani.

15. září obvyklý „špitálský“ život. Z okna máme vyhlídku na velké cvičiště.

16. září k večeru opustili jsme nemocnici.

19. září ve čtvrt na šest přijeli jsme do Saratova, kdež byla naše konečná stanice. Tam šli jsme do nemocnice. Pěkně jsme se umyli a dostali jsme čisté prádlo. Jídlo bylo též dobré. Noha ještě bolí, dosud kulhám. Hned nás zapisovali. Večer uspořádali jsme honbu na štěnice, jichž byla hojnost.

Logo

24. září stále jsme na místě. Obyčejný život. Dlouhý čas, vzpomínáme na domov. Honíme štěnice. Kouřit chodíme na záchod a do umývárny.

25. září psal jsem ženě a rodičům.

26. září dostali jsme opět čisté prádlo. Je neděle, smutná a plná vzpomínek… Noha mně již nebolí. Díky Bohu jsem zas chlapík.

28. září svátek sv. Václava. My tak vzdáleni od své vlasti a domova. Vzpomínáme.

29. září odpůldne nás oblékli zas do našich šatů a večer šli jsme z nemocnice na komando jako zdraví. Přes noc zůstali jsme v jedné opuštěné továrně na machorku. Spali jsme na prknách. Co bude dále, nevíme.

30. září k polednímu vedli nás přes město k řece Volze, kdež k večeru nastoupili jsme na parník. Cestou našel jsem starý plechový čajník, který cestou bude as dělati dobré a vítané služby.

autor: Iva-Hedvika Zýková
Spustit audio