Edith Cavell: Za záchranu dvou stovek vojáků popraviště
Britská zdravotní sestra Edith Cavell za první světové války zachránila z Němci okupované Belgie na dvě stovky spojeneckých vojáků. Pro Brity se stala symbolem mučednictví i nástrojem protiněmecké propagandy. Hrdinkou byla nejenom ve své zemi - nejznámější francouzská šansoniérka Edith Piaf získala křestní jméno právě po ní.
Na střední škole Edith vyniká talentem na jazyky, zejména francouzštinu. Když je jí něco málo přes dvacet let, zdědí drobné jmění a vydává se poznat kontinent, konkrétně Rakousko a Německo. V Baviere ji silně upoutá soukromá nemocnice doktora Wolfenberga a vnukne myšlenku pracovat jako zdravotní sestra. Po návratu využívá příležitosti pracovat v jedné bruselské rodině jako guvernantka. Kromě zdokonalení francouzštiny pro ní celkem pětiletý pobyt znamená i objevení lektorských dovedností a v neposlední řadě lásky k Bruselu a Belgii obecně.
Bruselské působení pro danou chvíli ukončuje nemoc otce Edith. Zkušenost s péčí o něj utvrzuje už dříve zakořeněný nápad vydat se na dráhu zdravotní sestry. Své předpoklady pro toto povolání několik měsíců prověřuje v londýnské královské nemocnici a pak tamtéž nastupuje na studia. Ještě během nich se vydává do Kentu, kde propuká epidemie tyfu. Společně s dalšími pěti sestrami se jí podaří zajistit, že z celkem 1700 nakažených se jich 1670 podaří zachránit. Za obětavou práci získává Edith medaili.
Ošetření královny zárukou prestiže
Po dokončení studií pracuje v několika zdravotnických zařízeních. V roce 1906 doktor Depage zakládá po britském vzoru v Bruselu zdravotnickou školu. O dva roky později zde Edith nastoupí na post ředitelky. Část školy funguje jako nemocnice. Zařízení si rychle buduje dobrou reputaci, která ještě stoupne v momentě, kdy si jej k ošetření zlomené ruky zvolí sama belgická královna Alžběta.
S princem a komtesou v ilegální odbojové skupině
Po rozpoutání války se klinika Antoina Depage stává nemocnicí Červeného kříže a slouží k ošetření raněných bez ohledu na národnost. Poté, co je Belgie napadena a posléze obsazena Němci, se řada britských sester vrací domů. Edith Cavell zůstává.
Německá strana od počátku tvrdila, že Edith Cavell byla špionkou. Britská strana to vehementně popírala. Bývalá ředitelka MI5 Stella Rimington ale teď přišla s překvapivým prohlášením, že v belgických archívech našla historiky doposud přehlížené důkazy o tom, že skupina organizovaná kolem Edith Cavell skutečně pomáhala kromě vojáků dopravovat do Británie i důležité informace.
Kromě klasické péče o raněné pomáhá také spojeneckým vojákům dostat se přes neutrální Holandsko do bezpečí. Do května 1915 jich takto zachrání na dvě stovky. Není v tom ale sama. Do akce je zapojena například komtesa Jeanne de Belleville nebo princ Reginald de Croy se svou sestrou Marií, jejichž zámek ve Francii byl útočištěm a zároveň přestupní zastávkou uprchlíků (tajné poznávací heslo pro vstup znělo Yorc, tedy Croy pozpátku). Důležitou postavou je i mladý architekt Philippe Baucq, který pomáhá s organizací a hlavně s převaděčstvím.
V květnu 1915 upadá spontánně vzniklá odbojová skupina v podezření. Přibližně tři měsíce je její činnost mapována tajnou policí. Nejprve je v červenci zatčen Philippe Baucq a necelý měsíc po něm i Edith. Okamžitě je převezena k výslechu. Neumí lhát. Navíc je jí přislíbeno, že doznáním zachrání další spolupracovníky. Vyšetřovatelé tak mají snadnou práci. Edith se ke všemu přiznává.
Poprava navzdory protestům
Na soud čeká deset týdnů. Píše dopisy rodině, čte. Později se svěřuje knězi: “Můj život běžel ve velkém tempu, pořád bylo co řešit. Týdny ve vězení znamenaly odpočinek. Konečně jsem měla čas číst, modlit se, přemýšlet“.
Proces s celkem třiceti pěti obžalovanými trval pouhé dva dny. Padlo sedm trestů smrti. Realizovány byly nakonec jen dva. 12. října 1915 při ranním úsvitu byli Edith Cavell a Philippe Baucq popraveni zastřelením. A to navzdory nesčetným přímluvám z různých zemí a různých kruhů, i těch velmi vysokých. Téměř bezprostředně po své smrti se Edith Cavell stala symbolem mučednictví a národní hrdinkou. Například sir Arthur Conan Doyle pár dní po popravě napsal: „Každý musí cítit znechucení z barbarského činu, jakého se němečtí vojáci vraždou této výjimečné ženy dopustili“.
Jméno Edith Cavell se objevovalo na náborových plakátech i na poštovních známkách. Její příběh byl úspěšně používán v protiněmecké propagandě.