Eduard Štorch: Lovec mamutů pacifistou i za 1. světové války
I v současné době sahají učitelé při výuce čtení nebo při snaze přiblížit život člověka v pravěku po knihách nesmírně činorodého pedagoga, archeologa a spisovatele Eduarda Štorcha. Tento originální muž, který aktivně působil též ve skautingu, vedl různé sportovní kurzy a přátelil se s S. K. Neumannem nebo Zdeňkem Burianem, prohlásil, že nikdy nevezme pušku do ruky. Jak se tedy vypořádal s vojenskou povinností v těžkých časech první světové války?
Štorch neměl jako průkopník zážitkové pedagogiky v časech rakouského mocnářství jednoduchou úlohu. Ihned po maturitě na učitelském ústavu v roce 1897 začala jeho pouť po školách nejprve na Královéhradecku a kolem Hořic v Podkrkonoší, aby po roce 1903 pokračovala v Praze. Všude měl konflikty s nadřízenými školskými složkami a občas byly jeho učitelské ideály konfrontovány i s všeobecnou nechutí u žáků. Na druhou stranu řada děkovných dopisů od rodičů a nesmírná popularita svědčí o tom, že se vydal správnou cestou. A jeho farma, kterou mezi válkami provozoval pro děti na Libeňském ostrově, budí dodnes pozornost pedagogických badatelů.
Tábor přerušený atentátem
Ještě než vypukla první světová válka, měl už Štorch za sebou svůj klíčový objev. Byl jím nález mamutí nohy Na Korábě v Praze Libni, kde Štorch prováděl povrchové sběry s dětmi ze své třídy. Už v roce 1907 také vznikla na základě těchto objevů povídka, která byla základem nejslavnější Štorchovy knihy Lovci mamutů. Mezi jeho další tehdejší nálezy patřil třeba unikátní listovitý hrot, který nalezl Štorch nedaleko mamutí nohy a který uvedl do vědeckého povědomí v roce 1913. Se svými žáky ale Štorch nejezdil jen kopat a hrabat na archeologická naleziště. V létě roku 1914 již po několikáté uspořádal oblíbený letní tábor na jednom z Dalmátských ostrovů na Jadranu. Právě zde ho zastihla zpráva o atentátu na následníka rakouského trůnu v Sarajevě.
U rentgenu a na magistrátě
Štorch prý tehdy se svými společníky plánoval, že se přeplaví přes moře do Itálie, ale obava z rakouských torpédovek a asi i zodpovědnost za svěřené děti rozhodly o návratu do Čech. Štorch tušil, že bude odveden, za způsobilého byl uznán už dříve, když v roce 1906 absolvoval základní vojenskou službu. Nyní si ale odpřísáhl, že pušku do ruky nevezme, a tak se po narukování v roce 1915 dostal k Červenému kříži do karlínské nemocnice. Téměř celou válku strávil Štorch na místním rentgenologickém oddělení MUDr. Hofmana a ve volných chvílích psal. Kromě toho ještě pracoval v chlebové komisi č. XVI a od července 1916 působil i na magistrátu Královského hlavního města Prahy.
"Zašitý" v Jedličkově ústavu
Před obávaným nástupem na frontu se mu dařilo unikat až do posledního roku války, kdy přišel i jemu rozkaz k odjezdu do pole. Není jasné, kdy a jak přesně se Štorch vyhnul nástupu ke své jednotce. Nějakým způsobem (hovoří se o nočním úniku z vojenského transportu) se mu ale podařilo dostat se do Jedličkova ústavu, kde pracoval jako fotograf. Budoucí slavný autor příběhů z dávnověku se v ústavu šťastně dočkal konce války a mohl se s plnou aktivitou znovu vrhnout do pedagogické a spisovatelské práce.
V následujících letech žil „zálesák a bývalý lovec mamutů“, jak se rád podepisoval vedle své skautské přezdívky Sachem, na Starém Městě v ulici Elišky Krásnohorské. Publikoval své nejznámější knihy, z nichž některé byly přeloženy třeba do japonštiny a jiné posloužily jako námět k dodnes populárnímu filmovému zpracování. Do penze odešel Eduard Štorch těsně před druhou světovou válkou. Zemřel v červnu v roce 1956.