Sto let živé příběhy lidí, kteří nevěděli, kudy kam

Rodina italských vysídlenců. Fotografie z výstavy Bohemia mia v Italském kulturním institutu - Foto: Iva-Hedvika Zýková,  zdroj: archiv Renata Toss,  Výstava Bohemia mia

Rodina italských vysídlenců. Fotografie z výstavy Bohemia mia v Italském kulturním institutuFoto: Iva-Hedvika Zýková, zdroj: archiv Renata Toss, Výstava Bohemia mia

V květnu 1915 musely tisíce Italů ze dne na den opustit své domovy a vypravit se do neznáma. Řada z nich nalezla nové provizorní útočiště v českých a moravských obcích. Šest sourozenců zakotvilo na čtyři roky ve středočeských Pticích v rodině Františka Breníka. Jeho vnučku Marii navedla v roce 1968 na jednoho z bratrů až těžko uvěřitelná náhoda. A podle jejích slov jí zcela změnila život. S jeho potomky je v kontaktu dodnes.

U nás se nikdo neztratí! 

„V roce 1968 jelo přes obec Rovereto auto s československou poznávací značkou. To uviděl pan Gentili, zastavil ho a zeptal se šoféra, jistého Cyrila Kříže, jestli náhodou nezná Františka Breníka. Pán řekl, že nezná. Tak se ho zeptal, jestli ví, kde jsou Horní Ptice. A on řekl, že neví. Tak pan Gentili vytáhl mapu Království českého a na té mu ukazoval, kde jsou Horní Ptice… Naštěstí pan Kříž byl úžasný a řekl, že u nás se nikdo neztratí a napsal nejdřív dopis na Národní výbor. A tam odpověděli, že si tak nějak pamatují, že tu nějací Italové byli, ale tím to skončilo. A nám nikdo nic neřekl! Tenkrát to byla taková divná doba,“ vzpomíná na začátek celého příběhu paní Breníková. 

Pan Kříž se ale nenechal odradit a napsal do časopisu Vlasta krátký článek s názvem Tridentská setkání, kde příhodu popisoval. Náhodou ho četli sousedé paní Breníkové a okamžitě ji na něj upozornili: „Tak jsem si koupila Vlastu a zjistila, že někdo opravdu hledá Františka Breníka, mého dědu, který tedy už tou dobou nežil. Napsala jsem do redakce a odtamtud mi poslali adresu na pana Luigiho“. 

„Dom muj“ 

Do rovinaté středočeské krajiny přijel Luigi Gentili se svými sourozenci z italské horské vesnice (ilustrační foto) - Foto: licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Do rovinaté středočeské krajiny přijel Luigi Gentili se svými sourozenci z italské horské vesnice (ilustrační foto)Foto: licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Shodou okolností se tehdy kamarádce Marie Breníkové naskytla možnost podívat se do Říma a Marii vyzvala, aby se k ní přidala. Ta bez velkého váhání souhlasila, šlo ostatně o skvělou možnost využít, jak se později ukázalo ne příliš dlouho trvající, prostupnosti hranic. A shodou jiných okolností v době příprav na cestu přišel paní Marii první dopis od pana Luigiho. „Vzpomínal v něm na dědu, kterému tehdy mohlo být kolem třiceti let, jak malému Luigimu, když prováděl lumpárny, vždycky říkal: Alois!!! A tvářil se u toho jako že výhružně, ale pak se vždycky strašně smál. A kromě toho také psal, že se musím zastavit. Poslal i fotografii své vesnice, byla tam šipka a u ní napsáno ‚dom muj‘.“ 

Paní Marie se tedy s kamarádkou rozhodla spojit cestu do Říma s návštěvou pana Luigiho. Vinou špatné návaznosti spojů ale do Trenta, kde je měl pan Luigi vyzvednout, dorazily místo v šest hodin ráno ve tři odpoledne. Usoudily, že tak dlouho na ně jistě nikdo nečekal (což se později ukázalo jako mylné) a rozhodly se přesunout do městečka Rovereto, podle mapy blíž k místu – vesnici – určení. „Dojely jsme do Rovereta, tam jsme si sedly, dvě holky z toho Československa, vykulený, sedm zavazadel… Byla neděle a to se v těch dobách ještě chodilo na korzo. A tak tam ti Italové začali kroužit, až se k nám odvážil jeden kluk a rukama nohama povídá, že jestli potřebujeme, klidně by nás někam odvezl. A my samozřejmě, že v žádném případě!“ Po několika hodinách a třetím zopakování nabídky si už ale daly říct. 

Já husárek malý … 

Statek Špačkových v Pticích, kde v roce 1915 přijali italského chlapce a dvě dívky. Z výstavy Bohemia mia v Italském kulturním institutu - Foto:  zdroj: archiv J. Beerové,  Výstava Bohemia mia

Statek Špačkových v Pticích, kde v roce 1915 přijali italského chlapce a dvě dívky. Z výstavy Bohemia mia v Italském kulturním institutuFoto:  zdroj: archiv J. Beerové, Výstava Bohemia mia

„Vezl nás po takových silničkách někam nahoru do hor. A když jsme jeli po těch serpentinách, tak jsem si říkala, co že to tu vlastně dělám. V životě jsem ty lidi neviděla, neumím ani slovo italsky, co já sem jedu dělat? Šílená situace, až se mi začalo dělat trochu špatně od žaludku. No a zatím jsme dojeli na náves, kde byla benzínová pumpa a pošta a naproti baráček s balkonem a na tom balkonku stál pan Luigi. Poznala jsem ho podle fotky, co jsem měla u sebe. A koukal dolů, celý takový smutný, že jsme nepřijeli. Tak vylezu z auta, kouknu nahoru na něj, on měl taky mojí fotku, a najednou zbystřil a povídá: ‚Maria? ‘ A já povídám: ‚Si! ‘ A teď se stalo něco, co mi opravdu změnilo život. Vystoupily jsme a během pěti minut okolo nás byl dav lidí a ze všech stran jsme slyšely: ‚Já husárek malý, boty roztrhaný, a ‚Pepik koupil kozu, pětku za ní dal!‘ To uměli taky všichni a pak: ‚Staré bábě dáme hrábě, aby s nima hrabala, mladé holce dáme chlapce, aby ho milovala.‘ To jsou staré písničky, které už se u nás ani nehrajou. Všichni se nám tím ale snažili ukázat, co si pamatují! To byl tak neuvěřitelný zážitek…“ Paní Marie nakonec s kamarádkou ve vesnici zůstaly místo jednoho dne celý týden. „Ty lidi nám dávali najevo takovou lásku! A dvěma holkám, které vůbec neznali a my vůbec nevěděly, která bije.“ 

Rozlepené dopisy a poslední setkání 

Poté, co se Marie vrátila domů, zůstala s Luigim a jeho rodinou v kontaktu prostřednictvím dopisů. Vysloužila si tím ale pozornost policie. Korespondence chodila pravidelně rozlepená a Marie byla dokonce několikrát pozvána „na kobereček“. Dostala zákaz výjezdu do zahraničí. Ten se jí ale přeci jen jednou, v roce 1978, podařilo prolomit: „Dělala jsem hrozné věci, chodila osobně za ředitelem banky a chtěla jsem vědět, proč mi nedal příslib, když na to podle zákona mám nárok. A nakonec jsem tam opravdu přijela a chtěla vidět jednoho z bratrů, který na tom už byl zdravotně velice špatně. A jeho dcery mi říkaly: My tě za ním vezmeme, ale připrav se, že je v komatu a už nepoznává lidi. Tak jsme přišly do pokoje, kde ležel, ony se k němu naklonily a řekly: Tatínku, je tady Marie. A on otevřel oči a začal česky říkat slova, která si ještě pamatoval. Pak zanedlouho zemřel a už jsme se nikdy neviděli.“ 

Všichni ve válce, kterou nikdo nechtěl 

Z vesnic, do kterých se italští vystěhovalci po čtyřech letech strávených v Čechách vrátili, zbyly často jen ruiny.Výstava Bohemia mia v Italském kulturním institutu - Foto: Iva-Hedvika Zýková

Z vesnic, do kterých se italští vystěhovalci po čtyřech letech strávených v Čechách vrátili, zbyly často jen ruiny.Výstava Bohemia mia v Italském kulturním institutuFoto: Iva-Hedvika Zýková

Potomci těch, kteří se v roce 1915 nečekaně ocitli na českém území, podnikli po 100 letech symbolicky stejnou cestu. Celkem 70 Italů z údolí Valle di Ledro a Velle di Gresta navštívilo jednotlivé obce, které vystěhovalce tehdy přijaly. Součástí programu cesty bylo i zahájení výstavy Bohemia mia v pražském Italském kulturním institutu nebo mše na Svaté Hoře u Příbrami. V Pticích si společnou historii připomněli v tamním kostelíku, kde kdysi jeden z italských vystěhovalců hrával na varhany. „Proslovy, kteří ti Italové měli, nebyly takové ty klasické, v duchu ti nešťastníci, co odešli, ale ty lidi to měli tak srovnané! Každý mluvil o něčem trochu jiném, ale tak nádherně, že to všechny dojalo. Poslední mluvil Giorgio, syn Luigiho. Říkal, že si snaží vybavit, jak se asi ti lidé, co sem tehdy přijeli, cítili. Vystoupili z vlaku, lidi se zastavovali a koukali na ně. Jak je asi viděli? Špinavý, dezorientovaný, zoufalý. Zároveň ale viděli, že přijeli starý lidi, děti a ženy. Chlapi byli na frontě. A u nás – chlapi byli na frontě. Takže kdo tady zůstal? Staří chlapi, ženy a děti, se stejnými problémy, jako měli oni. A to začalo trošičku možná zabírat. A začali si říkat, co my tady blbneme, když naši chlapi jsou ve válce, aby bojovali za císaře, jejich chlapi jsou ve válce, aby bojovali za císaře. A ve válce, kterou nikdo z nás nechtěl. Začali se na ně dívat jinak a viděli, že kdyby nebyli tak uválení z těch dobytčích vagonů, že mají i docela hezké šaty a i boty zachovalé, tak že to budou asi slušní lidi. A najednou se začaly ty ledy trochu prolamovat. A v ten moment že vyšla z vrat selka, a to byla moje prababička, která nesla krajáč mlíka a chleba. A teď jim to podala a všechno padlo“, přibližuje atmosféru a průběh vzpomínkové akce Marie Breníková. 

Místo dárkového koše kus české země 

Aniž by to všichni zúčastnění tušili, do kostela dorazila i nejmladší generace a právě zapojení místních dětí bylo dalším silným momentem: „Přišly tam děti ze školy, což bylo překvapení i pro nás, a paní ředitelka měla nádherný projev, který zakončila tím, že by chtěla, aby si přivezli s sebou kus české země. A proto jim připravili takový dáreček, který by byla ráda, kdyby si vzali a stejně tak, jako se my snažíme o té historii mluvit, kdyby to šířili dál na svoje děti. A teď se ty děti rozeběhly a daly všem takovou malou papírovou krabičku a tam byl malý kamínek. A to bylo něco tak lidskýho … Žádné dárkové koše, ale obyčejný kamínek.“ 

Autor:  Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas