Vladimír Vašek alias Petr Bezruč: Slezský bard ve smyčce rakouské justice

4. duben 2016

Stalo se to v polovině července roku 1915. Student teologie František Věchet se právě pln dojmů vracel ze Švýcarské Ženevy, kde kromě jiného navštívil vzpomínkové slavnosti k výročí upálení Mistra Jana Husa.

Jeho vlak se zastavil na vídeňském Západním nádraží a mladík, ještě trochu rozrušený předchozí důkladnou prohlídkou v příhraničním městě Feldkirchu, se těšil, že si večer trochu odpočine. Rakouská policie mu to ale nedopřála. Věchet byl podezřelý ze špionáže a vlastizrady a jako takový byl zatčen. Brněnský poštovní úředník Vladimír Vašek, známý v českých kulturních kruzích pod pseudonymem Petr Bezruč, neměl ještě ani tušení, že právě tento okamžik bude mít pro něj dalekosáhlé důsledky…

Prozrazený úkryt

František Věchet studoval ve švýcarské Basileji bohoslovectví reformované evangelické církve. Byl nadšeným vlastencem a ženevské oslavy ho uchvátily. Mimo jiné si zde vyslechl i závažné vystoupení profesora filozofie Tomáše Garrigua Masaryka, s nímž se dokonce osobně setkal. Ve svých zavazadlech si Věchet do Čech vezl celou spoustu protirakouských materiálů. Jedním z nich byl i výtisk pařížského časopisu L´Indépendence Tchéque, v kterém byly nedávno otištěny velezrádné básně podepsané iniciály P. B. Při prohlídce ve Feldkirchu ještě Věchet stačil fascikl s písemnostmi ukrýt za kamna, ale někdo je brzo objevil a informoval vídeňskou policii. Tiskoviny byly psány česky a podezření tedy ihned padlo na mladého českého teologa, který byl v místnosti ve Feldkirchu prohledáván.

Tomáš Garrigue Masaryk

Že by Petr Bezruč?

Básně, které tak popudily rakouské řady, byly nadepsány „Bratrům Osvoboditelům“ a „Jeho veličenstvu caru Mikuláši II.“ Zvláště druhý z poetických výtvorů byl vídeňskými úřady vyhodnocen jako do nebe volající vlastizrada, a tak se policie ihned začala pídit, kdo je jejich autorem. Jméno Petra Bezruče padlo poprvé právě při výslechu Františka Věcheta 16. července. Básně si prý opsal, aby je porovnal s básněmi slavného slezského básníka, na kterého ukazovala nejen autorská šifra, ale i určitá podobnost stylu a poetiky. Při druhém výslechu o dva týdny později Věchet uvedl i Bezručovo pravé jméno Vladimír Vašek, což vyšetřovatelům potvrdily i další osoby. K jejich překvapení se Bezruč vyskytoval i v učebnicích a měli pocit, že narazili na důležitý bod v odhalení špionáže.

Osudné pozlátko slávy a jeho oběť

Vladimír Vašek alias Petr Bezruč byl zatčen v Brně 4. září 1915 a u výslechu ihned popřel, že by velezrádné básně napsal. Obhajoval se statečně. Styky s cizinou prý neměl, o politiku se nezajímá a jako přesvědčený demokrat by těžko opěvoval absolutisticky smýšlejícího ruského cara. O pár dní později byla ale na básníka přece jen uvalena vazba a také obvinění z velezrady, což znamenalo hrozbu trestem smrti. Byl také dočasně postaven mimo službu v úřadě. Stalo se tak bez přímého důkazu a zcela neprávem. Autorem básní byl totiž mystifikátor žijící v Paříži jménem František Grmela. Plagiátor, patrně chorobně toužící po slávě, už Bezruče napodoboval dříve a pokračoval v tom i v dalších číslech pařížského časopisu. A nezůstal jen u slezského básníka. Při jiných příležitostech napodoboval Josefa Svatopluka Machara či Julia Zeyera. O tom ale neměl v létě a na podzim roku 1915 nikdo ani tušení.

Josef Svatopluk Machar

Obyvatelé Čertovy věže

I když Vašek neboli Bezruč vinu nepřiznal, strávil následujících 175 dnů v cele č. 356 obávaného vídeňského vězení přezdívaného Věž smrti. Sám ji prý nazýval Čertovou. Nechvalně proslulé vězení prakticky ve stejné době sdíleli i jiní prominentní vězni, jako byli třeba Karel Kramář a Alois Rašín, starosta České obce sokolské Scheiner nebo již zmíněný básník Josef Svatopluk Machar. Vladimír Vašek byl nejprve tři měsíce na samotce, teprve poté se dostal do společné cely v jiné části věznice. Nemohl pracovat, a tak volné chvíle trávil pokuřováním, hovory se spoluvězni, pokud to šlo, a také četbou. Knihy si vězni mezi sebou vyměňovali. Oblíbený byl třeba Komenského Labyrint světa a ráj srdce.

Karel Kramář

Profesor Karásek zasahuje

Rakouská policie zatkla a během léta a podzimu v případu Věchet a spol. obvinila dohromady osmnáct osob. U vzorného poštovního úředníka Vaška byla přitěžující okolností básnická sbírka Slezské písně. Vynikající a nesmírně působivé dílo opředené mnoha legendami prý Vašek vulgo Bezruč napsal v náhlém vzepětí účasti nad bídou chudých lidí ve Slezsku a verše mohly nyní působit protirakousky. Potíž ale byla v tom, že od jejich vydání již uplynulo příliš mnoho času, a tak se musel soud zabývat jen dvěma básněmi z kufru studenta Věcheta. Nejprve se ale muselo Vaškovi prokázat autorství. Byli k tomu vybráni dohromady tři lidé, z nichž nejpronikavější rozbor pořídil slavista a profesor vídeňské univerzity Josef Karásek. Právě jeho nejpropracovanější posudek o třiceti stranách policie vzala nejvíce v potaz. Bezručovo autorství v něm bylo bezpečně vyvráceno a nespravedlivé soudní líčení tak bylo koncem ledna 1916 pozastaveno.

Bitva vyhrána, válka pokračuje

Patrně vinou pomalé rakouské byrokracie se ale Vladimír Vašek z vězení dostal až 25. února 1916, přičemž vlastní vyšetřování skončilo teprve v polovině dubna 1918. Na mystifikátora Grmelu, který měl mimo jiné na svědomí i audienci u papeže, kdy se vydával za starostu Velehradu, se přišlo až mnohem později. Vaškovy trable zatím pokračovaly. Nemohl se totiž stále vrátit do práce. Ředitelství pošt a telegrafů s ním dosud vedlo disciplinární řízení. I to bylo jako neodůvodněné nakonec v květnu zastaveno, ale brněnské poštovní ředitelství stále považovalo svého úředníka za politicky nespolehlivého, a tak byl Vašek poslán na nucenou dovolenou jen s malým čekatelským platem.

Pozornosti netřeba

Teprve v dubnu 1918 vymohl Vaškův právník zrušení suspenze svého klienta, který se tak mohl o měsíc později vrátit do služby. I když mu pro ztrátu důvěry hrozilo, že bude umístěn do nějaké jazykově německé oblasti, stanul nakonec ve svém domovském úřadě v Brně. Možná z obavy z další perzekuce Vašek později nepodepsal Manifest českých spisovatelů. Mohlo to ale souviset s jeho obecnou nechutí politicky se angažovat. Slavný básník pak nakonec, i v podstatně příznivější době první republiky, odmítl o svých zkušenostech z války napsat vzpomínky. Prý tehdy odkazoval na slova svého vídeňského spoluvězně Aloise Rašína: „Šli jsme tam neradi, není třeba pozornosti.“

autor: Václav Nájemník
Spustit audio