Karel Hepner: Špion ze Škodovky
„Nejvíc se toho člověk dozví v hospodě“ říká okřídlené úsloví. A případ Karla Hepnera ho do značné míry potvrzuje. Právě tam, resp. v jedné z vyhlášených plzeňských kaváren, získával za 1. světové války učitel Karel Hepner část cenných informací, které pak putovaly do Prahy, do ústředí Maffie. Měl ale i další zdroje.
Vyhlášení války zastihlo Karla Hepnera v italské Neapoli. Váhal, zda se vrátit domů, nebo se vypravit do Francie. Obavy, že by mohl být považován za rakouského špeha, rozhodly o návratu do rodné Plzně. Tam se záhy spolu s pár dalšími známými - inženýrem Rosou, revidentem Kovandou a profesorem Moudrým - pustil do shromažďování zajímavých a potenciálně důležitých informací. Jedním z prvních zdrojů jim byli vojáci, kteří se po úvodních nezdarech na Haliči vrátili do Plzně.
V kavárně u Waldeků
Dalším se ukázalo být osazenstvo plzeňské kavárny u Waldeků. Hepner se tam strategicky stal denním hostem. Společnost byla různorodá. U jednoho stolu sedávali svobodní zednáři, vedle ředitelé a inženýři ze Škodovky a o kus dál redaktoři z „Nové doby“. Hepner tam nejednou natrefil na informace, ke kterým obyčejný smrtelník přístup neměl, a to čistě proto, že je na poslední chvíli zadržela cenzura. Vysedávání u Waldeků mělo pro Hepnera ještě jednu nepředpokládanou výhodu: vzhledem k tomu, že kavárna byla vnímána spíše jako německá, byla i Hepnerova přítomnost v podniku vykládána jako projev sympatií k té „správné straně“. To mu poskytlo dobré krytí. I když se většinu času snažil spíše nenápadně naslouchat, s některými hosty se spřátelil – například s jedním ze zednářů, který léta pracoval pro britskou továrnu na koberce. A právě ten Hepnera pravidelně zásoboval výtisky „Timesů“. V jednom vydání byla detailně popsána bitva na Marně, jejíž průběh se rakouská strana snažila utajit. Zjištění skutečného stavu věcí představovalo až elektrizující vzpruhu.
Nedocenitelné informace ze skladiště
Za nejcennější informace byly pokládány ty ze Škodových závodů. Šlo hlavně o údaje o zásobách materiálu. Hepnerovi se podařilo získat ve skladišti důvěrníka, který mu dodával hlavně zprávy o objednávkách speciální oceli ze Švédska.
Díky mladým zaměstnancům z kanceláří konstrukce se zase podařilo získat konstruktivní a balistické podrobnosti. Detailní informace měli třeba o 150mm polních houfnicích, které byly ve velkém vyráběny pro Turecko. Zkraje roku 1916 Hepner dokonce získal měsíční plán dodávek a také tabulku děl vypravených ze Škodovky. Z toho se jim podařilo zjistit, kolik kterého kalibru bylo vypraveno a také odvodit, kolik děl je nových a kolik opravených. Nakonec získali i přehled o transportech mužstva. A právě informace o přemisťování pluků v rámci monarchie byla nedocenitelnou – dalo se podle nich odhadnout i počty raněných, mrtvých nebo dezertérů. Kromě dat technického charakteru referoval „plzeňský kroužek“ i o náladách u dělnictva, o jeho pracovitosti a výkonosti.
Zahladit stopy
Poté, co byl v říjnu 1915 zatčen v souvislosti s tzv. knoflíkovou aférou Cyril Dušek, plzeňská sekce se rozhodla všechny nastřádané dokumenty zničit, aby po jejich činnosti nic nezbylo: “Snaha naše byla zničiti každou stopu, neboť jsme dobře věděli z Prahy, jakou nepříjemnou věcí je jakýkoliv písemný zápis (poznámky od Bubeníčků, náčrt revoluční organisace atd.).“
Dobojováno, děkujeme
Po válce se Hepner přesunul do Bratislavy, kde působil na postu ředitele reálky.V průběhu dvacátých let se mu za jeho výzvědnou činnost dostalo několika ocenění - obdržel čestnou medaili a diplom, na kterém mj. stálo: „Za světové války přispěl jste vynikajícím způsobem k revolučnímu hnutí domácímu, které tak zdárně podepřelo osvobozovací práci naší revoluce zahraniční. Věrohodné zjištění ze strany kompetentních úřadů ukládá mně (tj. ministrovi národní obrany – pozn. red.) milou povinnost, uznati Vaše zásluhy o národní osvobození".