7. březen 1918: Rozpočtové provizorium a válečný úvěr schváleny
Ministerský předseda doktor Seidler si může po čtvrtečním hlasování v poslanecké sněmovně nad rozpočtovým provizoriem na příští čtyři měsíce a nad návrhem na nový válečný úvěr ve výši 6 miliard korun oddychnout. Poděkovat za přijetí vládních předloh musí hlavně vstřícnosti většiny polských poslanců.
Během projednávání vládních návrhů se stále výrazněji jevilo, že poslanecká sněmovna nebude ochotna odsouhlasit ani navržený rozpočet, ani válečný úvěr. Odmítnutí už předem oznámili čeští a jihoslovanští poslanci. Stranické tričko nerozhodovalo. Jazýčkem na vahách měli být a zůstali němečtí sociální demokraté. Nakonec se rozhodli, že pro provizorní rozpočet hlasovat budou, žádost o další válečný úvěr ale odmítnou.
Vláda zneklidněna vývojem projednávání rozpočtu pohrozila, že pokud poslanecká sněmovna nedojde k rozumu a pokud navrhovaný rozpočet a s ním spojený válečný úvěr neschválí, pak ji jednoduše rozpustí.
Ve čtvrtek časně ráno, krátce před rozhodujícím hlasováním, přijal polské poslance císař Karel. Následné sdělení, co si všechno Poláci s Jeho Veličenstvem vykládali, bylo na obsah velice skoupé. Svůj cíl ale audience splnila. Jakmile došlo k hlasování, polští poslanci opustili jednací sál. Snížili tak potřebné kvorum pro přijetí zákona. Pro vládní předlohu vedle poslanců německých zvedli ruku poslanci ukrajinští. Proti hlasovali Češi , Jihoslované a několik málo statečných Poláků.
Předseda polské poslanecké frakce, hrabě Baworowski se nechal slyšet, že k souhlasu s vládou ho přiměly hlavně obavy z rozpuštění sněmovny. Strach z opětovného zavedení vojenské správy v Haliči sehrál významnou roli. Neblahé zkušenosti haličských Poláků a Ukrajinců z řádění náhlých vojenských soudů v prvních letech války, kdy pro malichernost lidé často končili i na šibenici, je vedly k tomu, aby mezi dvěma zly zvolili to pro ně menší. Jím bylo, alespoň podle názoru poslanecké frakce, rozpočtové provizorium a peníze na další vedení války.
Polský ministr Seidlerovy vlády, doktor Twardowski, rovněž účastník přijetí u císaře Karla, motiv polského přístupu k hlasování potvrdil. Panovník měl slíbit, že politika státní vůči Polákům vrátí se na cesty, jimiž brala se za nebožtíka císaře Františka Josefa. (Mínil tak obnovit jejich dominantní postavení v Haliči.) Poslanci sice nadále souhlas s vládními předlohami vyslovit odpírají, chtějíce však zabrániti ‚vojenskému násilnému režimu‘ v Haliči, který by jistě nastal, kdyby parlament byl rozpuštěn, a chtějíce jej zachovati, vyjdou ze sněmovny.Národní listy, 8. března 1918
V jednacím sále během hlasování setrvali jen nemnozí polští poslanci. Sociální demokraté a proti vůli vlastní strany dva lidovci, Kubik a Myjak. Setrvali proto, aby proti vládním předlohám naopak hlasovali. Patrně den před hlasováním je povzbudil svým vystoupením český sociální demokrat Vlastimil Tusar. Na adresu Hofburgu prohlásil, že se vládní hrozbou, rozpuštěním parlamentu nedají zastrašit.
V pátek ráno v reakci na hlasování české listy bez ohledu na politické zaměření nad postojem polských poslanců rozmrzele pokyvovaly hlavou. Za to z německých novin se v tutéž dobu směrem do Haliče hnaly pochvaly jedna za druhou a směrem k Hofburgu hřímaly projevy čistokrevného vlastenectví.
Německé strany byly bezpodmínečně pro jejich povolení, protože bez zřetele k té či oné vládě mají za svou národní povinnost, za svou státní povinnost poskytnouti prostředky k dalšímu vedení války. Pokud Rakousko po boku svého německého spojence musí třímati tasený meč za svou dobrou věc a za věc Němectva, potud němečtí poslanci poskytnou státu prostředky, aby vydržel, ať v čele vlády stojí doktor Seidler či někdo jiný.Bohemia, 8. března 1918
Pražská Bohemia si libovala, že němečtí poslanci schválili hlavně válečné úvěry. Ranní vydání vídeňského listu Neue Freie Presse si kromě vlasteneckého hřímání a pochval polským poslancům vychutnalo „zrádné“ Čechy. „Poláci se vzpamatovali a zrovna jako před půl stoletím odmítli se sbratřit s Čechy a zúčastniti se jejich zkaženosti.“
Autor měl bezpochyby na mysli vstřícné kroky některých českých politiků vůči Prusům v roce 1866. Tedy v době prusko-rakouské války. Nejspíš dobový pamflet Pláč koruny české. A pokračoval: „Víra Poláků v parlament, jejich odluka od plánů amnestovaných českých vůdců je drahocenná a bezprostřední účinek bude silnější než ústavní revize, o které ministerský předseda mluvil.“
Amnestovanými českými vůdci jsou míněni poslanci Kramář, Rašín a Klofáč. V roce 1916 byli vojenskými soudy odsouzeni pro velezradu. První dva dostali dokonce provaz. Smrt císaře Františka Josefa v témže roce, nástup mladého císaře Karla na trůn a v neposlední řadě i jistá shovívavost tehdejšího předsedy vlády, hraběte Stürgkha, jehož s Karlem Kramářem pojily předválečné přátelské vztahy, jim nakonec zachránily život. Přídomek velezrádce v očích německých komentátorů jim přesto neodpárala ani amnestie císaře Karla, udělená po jeho nástupu na trůn v roce 1917. Naopak. Za velezrádné měli němečtí komentátoři celé to nevděčné české plémě.
Národní listy na rozdíl od Neue Freie Presse nesdílely optimismus vídeňského listu ve stávající parlamentní uspořádání. Uzavírají proto parlamentní zpravodajství povzdechem: „Parlament je také zachráněn. Ovšem ‚parlament‘, který musí tančit podle vládní píšťalky. Vláda se přesvědčila, že stačí pouhá pohrůžka, aby se i z revoluční německo-sociálně-demokratické opozice stali vládní pomocníci.“ A vyslovují naději, že česká a jihoslovanská věc byla, ač poražena, byla naopak posílena.
Posílena, jak ještě mnohokrát uvidíme, byla především notoricky odmítavá česká zatvrzelost k návrhům nového zemského uspořádání. Bezprostředně po hlasování o rozpočtu je předložil, již klidný a vyrovnaný, ministerský předseda Seidler a sudetoněmečtí politici. Češi si ale dál bez ohledu na politickou orientaci tvrdohlavě trvali na státoprávním prohlášení, jež přečetli na úvod prvního dne jednání znovuobnoveného rakouského parlamentu ve středu 30. května 1917.
