Banky a bankéři: proti dluhům i monarchii
Dne 9. června 1916 byli zatčeni přední činovníci nejsilnějšího českého finančního ústavu Živnostenské banky Jaroslav Preiss a Rudolf Pilát. Byli obviněni ze sabotáže válečných půjček a z nekalých peněžních transakcí s nepřátelskými státy rakouské monarchie. Proč došlo k tomuto zatýkání a vyšetřování?
Šlo o rozsáhlou policejní akci, během níž byli ještě obviněni vrchní ředitel Živnobanky Apollo Růžička, šéf oddělení emisí cenných papírů Ladislav Šourek, pozdější náměstek vrchního ředitele Antonín Tille a prokurista Josef Janda. Podobně postiženo bylo i vedení dalšího finančního ústavu Pražské úvěrní banky.
Kolik stojí válka
Že je válka nesmírně drahé dobrodružství, si začali ekonomové Rakouska-Uherska uvědomovat již po prvních měsících války. I pro hospodářsky silnější státy než bylo Rakousko, znamenala válka ekonomickou katastrofu. Tím spíše měla takové důsledky pro habsburskou monarchii, která byla po Rusku ekonomicky nejméně silným státem ze všech velmocí. Příjmy všech evropských účastníků války totiž v žádném případě nemohly krýt obrovské náklady, které válka vyžadovala. Rakouská finanční politika od začátku počítala se ztrátovým rozpočtem a celkové náklady za období 1914-1918 se vyšplhaly až k devadesáti miliardám rakouských korun, přičemž monarchie už koncem roku 1917 nebyla schopna splácet ani úroky z astronomického státního dluhu. Zhroutily se i obecní rozpočty, protože příjmy obcí byly státními zásahy omezeny a výdaje se při tom mnohonásobně zvýšily. Byly to totiž obce, kdo musel z vlastních zdrojů pečovat o zásobování, uprchlíky, raněné a nezaměstnané.
Je libo půjčku?
Rakousko se snažilo obstarávat si finance na válku, kde mohla. Zvyšovaly se daně, půjčovala si u centrální banky, a také vyhlásila možnost válečných půjček. Právě o aktivity kolem válečných půjček šlo v případu s českými bankéři nejvíce. První z půjček – Kriegsanleihe – byla vypsána už v době od 16. do 24. listopadu 1914, celkem jich do konce války proběhlo osm. Výsledky však byly zarážející. Daleko více vkladů, a to i když byly válečné půjčky nastaveny výhodně, pořídilo u německých spořitelen německy hovořící obyvatelstvo. Češi prokázali jen malý zájem o výměnu svých peněz za dluhopis, který měl financovat válku. Patrně se v jejich chování snoubilo národní uvědomění, podporované mnoha tehdejšími českými politiky, s nechutí vydávat peníze za něco, s čím nesouhlasili a co mělo značně nejistý výsledek.
České banky se nesnaží!
České banky vypadaly značně neloajálně k rakouskému státu, srovnáme-li jejich příjmy s příjmy německých finančních institucí. U německých bank představovaly částky za dlužní úpisy až třikrát větší procento všech kladů, než tomu bylo u bank českých. Proto byli přední čeští finančníci vzati do vazby a začalo rozsáhlé vyšetřování. Ústřední postavou se zdál být zejména Jaroslav Preiss. Tento protřelý finančník měl za sebou angažmá v protirakousky orientovaných studentských hnutích a byl i poslancem českého sněmu za mladočeskou stranu. Už dávno před válkou se zařadil po bok populárních politických vůdců, jako byl Karel Kramář a Alois Rašín. Nyní s nimi opět sdílel osud uvězněného českého aktivisty. Preissovi totiž nebyla přičítána jen neochota podporovat válečnou půjčku, ale také spolupráce s odbojem.
Kterak finančně nevykrvácet
Jaroslav Preiss nakonec strávil ve vazbě necelý rok a po amnestii císaře Karla byl propuštěn stejně jako mnozí jiní čeští finančníci a politici. Dluhopisy rakouské vládě nijak nepomohly a finanční situace monarchie se trváním války jen zhoršovala. Co se ale naopak překvapivě zlepšovalo, byla hospodářská situace českých bank. Patrně to bylo i tím, že se nehrnuly do angažmá s válečnými dluhopisy. Jaroslav Preiss se po svém amnestování v září 1917 stal vrchním ředitelem Živnobanky a zřejmě i díky jeho vlivu se banka začala dluhopisů okamžitě zbavovat. Německým bankám v Čechách se naopak moc nedařilo a přicházely o akciový kapitál.
Bankéř století
Hvězda Jaroslava Preisse ale zářila dál. Brzo po návratu z vězení se stal předsedou nově založeného Svazu českých bank a měl vliv i v dalších institucích, které už svým duchem mířily k nové poválečné realitě samostatného Československa. Preiss spolupracoval s nejvýznamnějšími muži prvního československého odboje a svou unikátní pozici si udržel i po celé meziválečné období. Uvažovalo se o něm několikrát jako o ministru financí a na konci 30. let dokonce i jako o možném kandidátu na prezidenta. Byl jedním z nejbohatších mužů první republiky, velmi široce podporoval kulturu a umění a na Právnické fakultě Karlovy univerzity přednášel politickou ekonomii. Živnobanka se stala nejsilnějším českým bankovním ústavem už v době první světové války a jejímu postavení jistě napomohla i opatrná finanční politika směrem k válečným snahám monarchie.
