Chléb a revoluce – 100 let od hladových demonstrací v českých zemích

Demonstrující ženy před aprovizačním skladištěm v Plzni 1918 - Foto: Public domain, Wikimedia Commons

Demonstrující ženy před aprovizačním skladištěm v Plzni 1918Foto: Public domain, Wikimedia Commons

Ve třetím roce války se životní podmínky většiny obyvatel zásadně zhoršily. Válečná opatření, která se projevila především v oblastech přiléhajících k frontě a v průmyslových závodech, vedla k nepokojům, zejména ke stávkám. To vše spolu s národní radikalizací vytvořilo neobyčejně výbušnou směs.

Na začátku války se hospodářství podřídilo válečným požadavkům a závody se militarizovaly. V českých zemích vládl relativní klid. Počet stávek i stávkujících klesl o desetinu. Zlom nastal v roce 1917. Sociálních protestů opět přibylo. Nejvíc jich bylo ve velkých, klíčových průmyslových závodech, podřízených státnímu dozoru. V květnu zastavilo práci 1 500 dělníků v plzeňské Škodovce a od 26. června do 2. července se k nim připojila celá zbrojovka. Během léta se stávkové hnutí rozšířilo i na Moravu a do Slezska. 

Zvláštním, pro válku však typickým projevem nespokojenosti, byly tzv. hladové demonstrace. Také těch přibývalo pozvolna. V roce 1915 došlo u nás k 31 takovýmto protestům, v roce 1916 se počet zvýšil na 70. O rok později už policejní ředitelství zaznamenalo z týdenních hlášení celkem 252 případů. Sociální složení demonstrujících odpovídalo válce. Dospělí muži bojovali na frontě, takže v davu se nejčastěji vyskytovaly ženy a mladí lidé. Shromažďovali se především před zásobárnami potravin, před úřady. Žádali hlavně lepší rozdělování jídla a okamžité příděly chleba, mouky a brambor. 

Protesty, násilí a střelba  

Demonstrace provázela hysterie, davová psychóza i sklony k neřízenému ničení a otevřenému násilí. V roce 1917 došlo k násilnostem při 78 protestech. Jeden z takových střetů zažil 26. dubna 1917 Prostějov, kde demonstranti vyprovokovali několik set žen z místních továren, aby se k nim připojily. Přes 6 tisíc lidí se pak vydalo k okresnímu hejtmanství, kde žádali zachování dosavadních přídělů potravin. Bezúspěšně. Demonstranti v reakci na odmítnutí začali v noci vytloukat okna veřejných i soukromých budov. Hejtman s pomocí dvou asistenčních rot postupně obnovil klid ve městě. Když se někteří protestující snažili vytrhnout vojákům zbraně, padl pokyn k palbě. Zastřeleno bylo 23 osob (z toho deset žen a jedno dítě), 38 osob utrpělo zranění. 

Památník obětem hladové demonstrace - Foto: Barbora Taševská

Také červencové bouře na Ostravsku si vyžádaly oběti na životech: 2. července bylo ve Vítkovicích zastřeleno pět lidí a 13 těžce zraněno, 6. července po střelbě v Přívoze zůstali dva mrtví, ve stejný den v Karviné další dva. Klid v této části monarchie zajistila až asistence armádních oddílů: 184 důstojníků, 7 139 pěšáků, 250 kavaleristů a dvanáct kulometů. 

Stávky a demonstrace zpočátku propukaly především z hospodářských a sociálních příčin. Postupně se ale začaly objevovat i požadavky politické. Například na přelomu května a června 1917 zástupci pražských kovodělníků předložili petici, ve které volali po zrušení trestu smrti, propouštění politických vězňů, uvolnění cenzury, svolání zemského sněmu a dokonce i zřízení samostatného československého státu. 

Nejintenzivnější stávky probíhaly v lednu 1918 a trvaly relativně krátkou dobu, průměrně kolem pěti dní. Velké procento stávkujících tvořili horníci. Jejich požadavky byly rozmanité, zahrnovaly nároky na lepší mzdu, pracovní dobu i příděly potravin. Politické požadavky se dostávaly do popředí zájmu, postupně, s rozvojem stávkového hnutí. Často zaznívaly výzvy ke zřízení samostatného Československa, uzavření míru, odmilitarizování závodů i požadavek na právo na sebeurčení národů Rakouska nebo všeobecné hlasovací právo obcí. 

Šíření stávkového hnutí 

V úterý 15. ledna 1918 začali ve Vídni stávkovat dělníci a postupně se k nim přidávaly i ostatní rakouské závody. Stávky způsobilo snižování kvót přídělů mouky na hlavu, což uvedlo do pohybu sociální hnutí a hnutí za mír. Rakouská generální stávka vypukla v podstatě živelně. Jen v samotné Vídni se počet protestujících 17. a 18. ledna pohyboval okolo 100 000, v celém Dolním Rakousku dosáhl 153 000. Představitelé rakouské sociální demokracie nakonec předložené požadavky svedli do přijatelných kolejí a v pondělí 21. ledna se už první stávkující vrátili zpět do práce, aniž by získali od vlády jakoukoli pevnou záruku. 

Stávkové hnutí se lavinovitě přeneslo do českých zemí. První stroje se v továrnách zastavily ve středu 16. ledna. Ve čtvrtek se zástupci pražského dělnictva dostavili k místodržiteli. Vedení české (československé) demokracie však s podporou rakouského úsilí váhalo. Cíle vůdců strany byly poněkud rozdílné. Jak vyplývá z policejních hlášení, české dělnické organizace s vyjádřením sympatií ke kroku pražského dělnictva otálely z obavy, aby nebudily dojem, že se podřizují vídeňskému vedení. Proto se stávka stala pouhou manifestací, při které shromáždění projevili své požadavky na mír a sebeurčení národa. 

Antonín Němec (1858 – 1926), český novinář, politik, předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické - Foto: Wikimedia Commons

Antonín Němec (1858 – 1926), český novinář, politik, předseda Československé sociálně demokratické strany dělnickéFoto: Wikimedia Commons

Největší protesty vypukly 22. ledna. Na Kladensku se například sešlo 20 000 dělníků. Šok zažila Praha – do ulic vyšlo 50 000 manifestantů, kteří se shromáždili na Staroměstském náměstí. Vše proběhlo poklidně a korektně, včetně přijetí Antonínem Němcem vedené delegace u místodržitele. V Plzni protesty probíhaly od 19. ledna a vyvrcholily demonstrativní stávkou 30 000 dělníků. 

Jiří Stříbrný (1880–1955), československý politik, novinář, účastník I. odboje, jeden z mužů 28. října, majitel bulvárních novin - Foto: Národní muzeum, Album politiků

Jiří Stříbrný (1880–1955), československý politik, novinář, účastník I. odboje, jeden z mužů 28. října, majitel bulvárních novinFoto: Národní muzeum, Album politiků

Další příležitost k masovému vystoupení poskytl českému dělnictvu 1. květen 1918. Byl to do té doby největší První máj. V pražském průvodu, pořádaném sociálními demokraty i socialisty, pochodovalo na 100 000 lidí. Po skončení manifestace se na nejrůznějších místech Prahy (Střelecký ostrov, Žofín, Staroměstské náměstí) konaly „tábory lidu“. Shromáždění navzdory obavám proběhlo bez větších incidentů. Pravděpodobně se tak stalo díky dohodě, uzavřené 29. dubna 1918 mezi pražským policejním ředitelstvím, Antonínem Němcem a Jiřím Stříbrným. Oba politici slíbili, že akce bude mít ráz dělnické oslavy a ne boje za národní práva. Z toho důvodu se od ní distancovala státoprávní demokracie. 

Podobně proběhly manifestace i mimo Prahu, všude hojně navštěvované. Rezoluce k Prvnímu máji obsahovala požadavky jak národní, tak sociální. Hovořila o právu na sebeurčení, o demokratizaci veřejného života a volebních řádů, včetně voleb v obcích. Přestože masu demonstrantů tvořili převážně dělníci, můžeme předpokládat, že protestů se účastnily i osoby z ostatních společenských vrstev: středních, ale především nižších středních.  

Mnohé masové protesty postupně začínaly mít národní podtón. Ozýval se dokonce i v případech, kdy se jednalo o výbuchy čirého zoufalství a zloby. Takové události destabilizovaly stát a nahrávaly českému radikálně nacionálnímu programu. V celorakouském měřítku pak neřešená nebo silou řešená ekonomická a sociální situace obyvatelstva otřásla důvěrou ve vládu i císaře. Stát, který se nedokáže postarat o své občany, ztrácel v jejich očích své opodstatnění.  

Autor:  Pavel Kobera

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas