Fronta jako symbol Vánoc

Josef Otakar Štěrba: Štědrý večer. Stará vánoční pohlednice - Foto: Rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Josef Otakar Štěrba: Štědrý večer. Stará vánoční pohledniceFoto: Rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Dnes stejně jako před 100 lety. Jen, naštěstí, není fronta jako fronta.
V prosinci 1914 bylo evidentní, že optimistický odhad návratu „do švestek“ nevyšel. Na všechny dolehla tísnivá předtucha, že konec bojů je v mlhavém nedohlednu. Vánoce prvního válečného roku byly emoční zátěžovou zkouškou pro vojáky na frontě i jejich příbuzné v zázemí.

Navenek se ještě snažili udržovat alespoň částečný optimismus. První válečné Vánoce jsou jistě i ty poslední.
K adventnímu koloritu patřilo už tehdy shánění dárků. Svým blízkým posílali lidé na frontu hlavně běžné věci jako jídlo, šaty, mýdlo, cigarety. Velký zájem byl ale i o knihy. „Po těch byla poptávka neslýchaná. Vojáci sami si o ně psali, žadonili, ti z fronty a z horoucích pekel v cizotě nejdříve vzpomněli na českou knihu.“  

Vzpomeňte svých bratří v poli - Foto: Max Švabinský, Zdroj: www.melcer.biz

Vzpomeňte svých bratří v poliFoto: Max Švabinský, Zdroj: www.melcer.biz

Čí smutek to je 

A právě v době předvánočního shonu se v pražských ulicích objevil plakát od Maxe Švabinského, který, jak ve svých pamětech uvádí Jan Hajšman, zhmotnil všudypřítomnou – tu lépe, tu hůře maskovanou - úzkost. 

„Týden dva před Vánoci, objevil se na pražských nárožích plakát, který se nápadně odrážel od křiklavých reklam. Stanul jsem jako přikován před reklamní deskou u podloubí na Malém rynku, když mi poprvé padl do očí prostý, zdánlivě bezbarvý, skromný plakát: Alšův dragoun! Kůň do úpadu znavený, s hlavou nízko skloněnou, těžce se vleče vysokými závějemi; na něm vojáček, dragoun s helmicí, sám a sám jede cizotou, přesmutnou, sirou, zasněženou plání… „Vzpomeňte svých bratří v poli!“ stálo na plakátě, který se zdál od Alše, ale byl od Mistra Švabinského… Tisk s pohnutím psal o sirém smutku obrazu a čtenáři věděli, čí smutek to je; celá Praha stanula před obrazem a uvědomili jsme si před ním, čím jsme a že jinak býti nemůžeme.“ 

Podpultoví husité 

Jan Žižka - Jménem Páně! - Foto: Mikoláš Aleš, Public domain

Jan Žižka - Jménem Páně!Foto: Mikoláš Aleš, Public domain

Ze sklíčenosti hledali všichni cestu ven. A podvědomě tu samou – unikali do bezpečně vzdálené historie, do jiného světa. Projevilo se to například v tom, po jakých dárcích pro své děti tehdy intuitivně a svorně sahali rodiče. Z dlouho zapomenutých obrazů a knih tak udělaly skutečné bestselery: „Napadlo mi, abych koupil našemu pětiletému Jendovi k svátkům náš český Betlém, a když se stále mluvilo o vojácích a o vojně, naše české vojsko, Alešovy husity“, vzpomíná opět Hajšman. „Ale teprve v odlehlém krámě někde na Malé straně měli poslední zašpiněné archy; všude jinde byly ty obrázky vyprodány, ačkoli kolik let ležely na skladě. Podobně přišlo s knížkou pod stromek. Rozhodl jsem se hochovi koupit Karafiátovy Broučky; něco z jiného, lepšího, tedy ze zvířecího světa, aby ani stín lidské ničemnosti do srdce dítěte nepadal. Ale jen s velikou protekcí jsem dostal Karafiátovy Broučky, tolik lidí utíkalo z toho světa jako já.“  

Vánoční zázrak 

Obstarat dárky se pokoušeli i vojáci na frontě. Kupovali drobnosti typu tabák nebo psací potřeby. V balíčcích ale posílali i vlastnoručně vyráběné papírové betlémy. A patrná byla také snaha o vytvoření vánoční atmosféry přímo v zákopech. Například do zázemí německých postavení putovaly týden před Vánoci tisíce malých jedliček. Ozdobené svíčkami byly pak dále dopravovány až do přední linie. A právě rozsvícené stromky rozestavěné na svazích zákopů se staly symbolem tzv. vánočního zázraku, který se odehrál na západní frontě v prosinci 1914. 

Vánoční příměří 1914 - Foto: Drummond, C A F (Lt), Royal Field Artillery, zdroj: Imperial War Museum, Public domain

Vánoční příměří 1914Foto: Drummond, C A F (Lt), Royal Field Artillery, zdroj: Imperial War Museum, Public domain

Začalo to v oblasti u města Ypres. Pár německých vojáků si pobrukovalo Tichou noc. Přidávali se k nim další. Za chvíli zněl mohutný zpěv celými německými zákopy. Zaskočení Angličané zprvu opatrně vyčkávali. Další píseň už ale odměnili potleskem a dožadovali se přídavku: „Good, old Fritz, more, more!“. Němci, nebo-li Fritzové, je vyslyšeli. Přes zemi nikoho poslali Angličanům-Tommyům píseň Merry Christmas. V rodící se přátelské atmosféře začali vojáci před své zákopy vystrkovat vánoční stromky: „Napřed jsme stromky ostýchavě rozsvítili v krytech, pak v zákopech a nakonec na předprsni. Všude byly vidět planoucí stromečky, což v nás budilo zvlášť slavnostní náladu, kterou ještě umocňovalo naprosté bezvětří a úchvatně se třpytící jinovatka. Byl to slavnostní večer, na který snad nikdo do konce života nezapomene.“ Poznamenal si jeden dobrovolník. 

A nezapomněl. Nezůstalo totiž jen u zpěvu a zapálených svíček. Sváteční nálada vyprovokovala do té doby nevídanou iniciativu – zástupci obou stran se setkali mezi zákopy, vyměnili si malé dárky v podobě cigaret a potravin a domluvili vánoční příměří. Klidu zbraní chtěli přednostně využít k pohřbení mrtvých, kteří už týdny leželi v zemi nikoho. Padl ale také návrh na uspořádání přátelského fotbalového utkání. V následujících dnech byl skutečně zrealizován a to na vícero místech. Někde se sloužily mše. Jinde stříhal jeden protivník, původní profesí holič, druhému vlasy. 

Příměří trvající až do Nového roku bylo překvapivé i proto, že štvavá válečná propaganda už na obou stranách úspěšně běžela na plné obrátky. Přesto si o Vánocích 1914 znepřátelené strany podaly ruce a na několik dní svorně zapomněly, kde jsou a co tam dělají. Podobná situace se už do konce války nezopakuje. 

Autor:  Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas