Hladové morytáty z března 1918 aneb kterak se lidé v tržnici málem ušlapali

26. březen 2018

Parta zlodějských nešiků prodala svůj lup s předstihem, ještě před krádeží. Jiná dvojice výtečníků se vloupala do lahůdkářství, kde se místo kradení pustila do hodování a popíjení vína. Skutečný hlad dohnal železničního dělníka k pokusu o vraždu. A pokud se řádný občan vypraví do tržnice nakoupit něco k snědku, musí si přivstat a riskuje, že bude nakonec hladovým davem ušlapán.

Společným jmenovatelem těchto kriminálních příběhů z března 1918 je hlad – někdy předstíraný, většinou však krutě skutečný.


Pomocný dělník František Jiříček, kočí Rafael Dimmer, flákač a lempl Antonín Grünauer a pekařský pomocník Alois Ohrenschläger po vniknutí do Meinlova skladiště naložili ukořistěné pytle na povoz pana Píky ze společenství cukrářů. Po zatčení Píka tvrdil policii, že netušil, že se stává svědkem loupeže. Peníze cukrářem Rosenbergem předem vyplacené si kumpáni rozdělili rovným dílem. Policie vykutálené zloděje sice drží za katrem, marně ale pátrá, kam získané peníze ukryli.Dělnické listy, Vídeň, 1. března 1918

Partička vykutálených pomocných dělníků ukradla ve skladu firmy Julius Meinl 72 pytlů s fíky v ceně 93 tisíc korun. Fíky zvládla ještě před samotnou krádeží v předstihu prodat předsedovi cukrářského společenstva, panu Rosenbergovi. Cukrář je koupil, aniž se pídil po jejich původu. Zlákala ho neuvěřitelně nízká cena. Pravdu zvěděl, až ve chvíli, kdy fíky z jeho skladiště z moci úřední odvezla policie. Zaplatil za ně pouhých 34 tisíc korun, nakonec ale ani ty skromné tisíce mu nebylo dáno opět spatřit.

Jiné zlodějské nešiky prý hlad přiměl ke vloupání do lahůdkářství, tentýž hlad či chtivost je nakonec vydal do rukou policie.

Policejní hlídku na sebe upozornili chrápáním

Do lahůdkářského obchodu pana Hofstättera ve vídeňské Schönbrunnenstrasse vnikli dva mladíci, 25letý František Houser a 20letý Alfrred Kneissel. Údajně hlad, spíš ale chuť něco z dobrot pana Hofstättra okusit, je přemohly. Místo hbitého kradení se pustili do hodování. Žízeň splachovali tokajským vínem.


Ukázalo se, že Františka Housera do obchodu rozhodně nevlákal hlad, jak se snažil hlídku přesvědčit. Prozradilo ho zlodějské náčiní, u něho nalezené, dokonce ostře nabitá pistole. Po zevrubně provedeném vyšetření policejní orgány zjistily, že tato údajná oběť válečného hladu ukradla pradleně Kaderkové prádlo v ceně 10 tisíce korun, vykradla obuvnickou dílnu pana Františka Weissera a továrníkovi Novákovi z Nikolsdorferstrasse odcizila povoz se dvěma koňmi a nákladem cukru.Dělnické listy, Vídeň, 17. března 1918

Těžké víno z Uher a přejedení je zmohly natolik, že usnuli a s hlučným chrápáním se oddali spravedlivému spánku. Obchod zůstal otevřený. To samo ještě kolem procházející policejní hlídku nijak neznepokojilo. Pan Hofstätter často zůstával přesčas. Teprve, když zaslechla zevnitř z obchodu zaznívat hlučné chrápání, zpozorněla. Vešla dovnitř zjistit, zda se zde přece jen neodehrává něco nekalého.

Hlad ho dohnal k pokusu o vraždu

14. března stanul před soudem železničního dělník Alois Tenzer. V návalu zlosti se pokusil zabít ředitele strojního závodu státních drah Arnošta Brossyho. Spolu s dalšími dvěma dělníky Tenzer vyjednával s ředitelem, aby jim společnost přiznala drahotní přídavek, kvůli hladovějícím rodinám. Tvrdohlavé Brossyho odmítání Tenzera rozlítilo natolik, že se rozmáchl a nůž, který dosud držel v kapse, řediteli vbodl do týlu.

Před soudem se Tenzer k činu doznal a zdůvodnil ho ztrátou rozvahy způsobenou návalem vzteku: „Slavný soude. Mne srážka těžce postihla, neboť při dnešních poměrech trpím hlad. Pracoval jsem týdně 77 hodin, abych lépe vyšel. Řekl jsem panu řediteli, že to není možné, aby firma, jež má 25 miliónů čistého zisku, nechávala své dělníky hladověti.“

Logo

Ředitel Arnošt Brossy útok přežil. Alois Tenzer od soudu odešel s trestem osmnácti měsíců těžkého žaláře.

Lufťákům přístup k potravinám nezaručíme!

Nápaditější hladovějící se pokoušejí přemoci hlad tak, že odjíždějí na venkov, a to bez ohledu na roční dobu, a tam se vydávají za letní hosty. V porovnání s předchozími lety se ve venkovských osadách a městečcích letní hosté věru hojně rozmnožili. Na „letní byt“ se vydávají již v tento ranně jarní čas. Pobyt na venkově jim kyne nadějí, že se zde dosyta najedí ze zásob venkovských hostitelů, popřípadě si v místním koloniálu nakoupí bez front a strkanic.

Jev se stal natolik neudržitelným, že městské rady městeček množící se letní hosty varují před zamýšleným pobytem. Radnice v Mödlingu, jižně od Vídně, upozorňuje každého z možných lufťáků, kdo by si městečko zvolil jako „letní byt“, ať zapomene, že mu město zaručí přístup k potravinám.

Čtěte také

Zatímco v menších městech (mají blíž k sedlákům jakž takž vládnoucích jistou zásobou potravin) taková nouze neřádí, velkoměstské obyvatelstvo čelí stále více neutěšené potravní situaci. Dávky potravin jsou tu setrvale snižovány. Sebezásobování na vlastní pěst je přísně zakazováno. Pokud se někomu zdaří přivést si v tlumoku něco brambor z venkova, jsou mu na potravní čáře akcízem bez náhrady zabaveny.


Podle úředních statistik v roce 1913 ve Vídni denně v průměru umíralo 95 lidí. V březnu 1918 už to bylo denně více než 2 tisíce úmrtí.

Nemine den, aby na ústředním hřbitově nevisel černý prapor, znamenající ten den hromadné pohřbívání. Pohřbívány jsou desítky, spíš stovky těch, kdo zemřeli na nemoc z hladu anebo hladem.

Ve vídeňské tržnici padaly facky a lítaly pěstě

A pokud se potravin chtivý občan hlavního města řádně vypraví do tržnice nakoupit něco k snědku, musí si přivstat a riskuje, že bude nakonec hladovým davem ušlapán, jak se tuto sobotu mnohým stalo ve vídeňských masných krámech.

Když se o páté hodině ranní v sobotu 16. března otevřela brána masných krámů, slibující koupi alespoň malého kousku masa, dav v počtu mnoha tisíc rázem prudce vrhl dovnitř a bezhlavě šlapal po nešťastnících, kteří v nastalém návalu ztratili rovnováhu a ocitli se na zemi.

Podle očitého svědectví jistého občana před vchodem do tržnice, kam přišel vystát frontu ve 2 hodiny v noci, bylo již na 500 lidí. Během další hodiny se počet čekajících zvětšil na tisícovku a nabýval každou další hodinu. Mnozí, protože jim byla nesnesitelná zima, se pokoušeli ohřát se na přilehlé železniční stanici prešpurské dráhy. Odtud byli zřízenci vzápětí vyháněni.

Logo

O půl šesté ráno, když otevřeli bránu tržnice, přední řady byly dovnitř vtlačovány takovou silou, že mnozí upadli a ocitli na zemi pod nohama za nimi tlačících se dalších, masa chtivých. Nejen k tlačenici docházelo. Přišlo i na strkanici. Mnozí se začali rvát. Padaly facky a lítaly pěstě. Některé zbili do krve.

Svědek se dostal na řadu o 8 hodině ranní. Namísto kilogramu hovězího, jak zněl jeho potravinový lístek, dostal 60 deka masa, jež se za hovězí vydávalo.

Podle úřední zprávy se během noci před otevřením tržnice nahromadilo před branou na 20 tisíc osob po mase toužících. Na většinu z nich se nakonec nedostalo. Ani skrojek masa.

Šestiletý chlapec z hladu okrádal vlastní maminku

Ze zamčené skříně s potravinami se jisté ženě ztrácelo jídlo. Její šestiletý syn, jehož zanechávala doma, když ráno odcházela do zaměstnání, si rovněž ničeho podezřelého nevšiml. Klíč od skříně si žena brala sebou.

Zjistila nakonec, že přece jen zlodějem je její vlastní syn. Skříň si otevíral sponou na zapínání bot a touže sponou skříň opět zamkl. Snědl, co jen mohl. A když se ho matka ptala, co jej k tomu vedlo, odpověď zněla: Hlad!

Dva týdny vězení za ukradenou stokorunu

Anně Pernecké, ženě romského původu, řešící úspěšně hlad žebrotou a hádáním z ruky se nakonec přilepila na paty smůla. Jako vždy, když si u hospodyně vyprosila skývu chleba, chtěla se odvděčit. Tentokrát hodlala obšťastnit ženu obuvníka, Vincencii Schneiderovou. Nabídla za krajíc chleba jako v předchozích případech hádání z ruky

Aby hádání mělo solidní podklad, vymínila si, že obuvnice musí na stůl shromáždit veškeré peníze, co se v domácnosti vůbec nacházejí. Bláhová žena snesla na desku stolu celých 13 tisíc korun.

Ze soudní síně (26. března 1918)

Pernecká si přidržela ženinu levou ruku. Z ní uhadovala šťastnou budoucnost. Pro zesílení účinku věštby přiměla obuvnici, aby se pravou rukou souběžně křižovala. Volnou rukou se cikánka slastně prohrabovala balíkem peněz, na stole ležícím. Když vědma skončila a vypadla, zjistila nebohá žena, že se jí jedné stokoruny nedostává.

V pondělí 25. března, jak sděluje brněnská Rovnost o den později, vídeňský okresní soud Pernecké, tentokrát včas zadržené, vyměřil jí nepředvídaných 14 dní vězení. Pro změnu na státní útraty.

autor: ern
Spustit audio