Za hospodské řeči popravčí četa
Politika rakouské vlády a jejího předsedy Karla hraběte Stürgkha směřovala k absolutismu už před první světovou válkou. Po jejím vypuknutí pak byly tyto záměry realizovány naplno.
Už 25. července 1914 se režim změnil ve vojenskou diktaturu. Byla uzavřena říšská rada a také všechny zemské sněmy, čímž byla z rozhodovacího procesu zcela vyřazena zákonodárná moc. Občanská práva, jako například svoboda projevu nebo shromažďování, byla nyní potlačena. Tato mimořádná válečná opatření byla v rakouských zemích dokonce tvrdší než v ostatních válčících státech včetně Německa nebo Ruska.
Mávání zakázáno
V řadách českého obyvatelstva se mísily obavy z nadcházející války a nespokojenost s rakouskou politikou, což vedlo k různým formám protestů. Olej do ohně přilila i situace na východní frontě, kde se ruská armáda probila až na území habsburské monarchie. Carské vojenské velení tehdy dokonce vydalo prohlášení k rakousko-uherským národům slibující „svobodu a spravedlnost.“ Toto provolání začalo čile kolovat mezi tradičně proslovansky orientovaným českým obyvatelstvem a bylo brzo následováno i podvrhy, jako byl třeba údajný carský manifest slibující již konkrétní státoprávní opatření. Proti rozšiřování těchto dokumentů samozřejmě rakouské úřady ostře zakročovaly. Je doloženo, že k postihu mohlo tehdy vést i jen pouhé zamávání na ruské zajatce, jejichž transporty se od září občas objevovaly v mnohých českých městech.
Zatčen při snídani
Nejaktivněji postupovaly rakouské úřady proti veřejně působícím institucím a politikům. Hned v prvních dnech války byly zastaveny desítky novin a časopisů a brzo došlo i na preventivní zatýkání. Mezi prvními byl na počátku září 1914 uvězněn předseda a jeden ze zakladatelů národně sociální strany Václav Klofáč. Podle vlastních vzpomínek prý právě snídal, když před jeho dům přijelo neznámé auto. Stačil prý ještě schovat svého známého, s nímž právě seděl u stolu. Klofáč strávil ve vazbě skoro tři roky, než byl vůbec řádně obžalován. Na svobodu se dostal až společně s Aloisem Rašínem a Karlem Kramářem (ti se dostanou do žaláře o něco později) na základě amnestie v červenci roku 1917.
První poprava v českém zázemí
Smutným způsobem proslulý byl vojenský soud v Moravské Ostravě. Ten totiž už nevynášel jen rozsudky k odnětí svobody, ale i postihy nejpřísnější. Dne 16. listopadu 1914 se po neohlášené sokolské schůzi odebral redaktor přerovských Národních novin a místní politik Slavomír Kratochvíl do jednoho z přerovských hostinců. Doprovázeli ho ještě tři další přátelé. Do družného hovoru v restauraci záhy přibrali nového známého – rolníka a starostu nedaleké obce Polkovice Křepelku. Po chvíli vytáhl Kratochvíl odkudsi text jakési básničky a předal jej starostovi. Její obsah, který byl výrazně protiválečného charakteru, obecního představeného asi nejdříve zaujal, ale později, už v prostředí své domovské obce, ho verše notně postrašily. Ponoukán sousedy se raději vydal na přerovské okresní hejtmanství a Kratochvíla i jeho kumpány udal.
Kdyby se událost stala hlouběji v českém vnitrozemí, patrně by si neopatrný regionální novinář a úředník vysloužil kratší či trochu delší pobyt ve vězení. Ale na Přerovsku, které se právě nacházelo nebezpečně blízko frontové linie (boje s Rusy tehdy probíhaly v okolí Krakova), však měly podobné na první pohled všední prohřešky fatální následky.Slavomír Kratochvíl stanul před vojenským soudem v Moravské Ostravě, který ho uznal vinným za rozšiřování „velezrádného“ letáku. Nepomohlo ani vyslání přímluvce z přerovské sokolské obce Františka Radouška. I on totiž během své snahy o Kratochvílovo propuštění uvízl v síti nesmlouvavých vojenských úřadů a později byl odsouzen k osmi letům těžkého žaláře. Ještě v den vynesení rozsudku, tedy 23. listopadu 1914 krátce po páté hodině odpolední, byl Slavomír Kratochvíl na dvoře ostravské věznice zastřelen.
A vlna poprav nekončí…
Ani tato exemplární poprava, o níž bylo zvláštními plakáty, vylepovanými pro výstrahu na nárožích, spraveno brzo i přerovské obyvatelstvo, nezabránila dalším protirakouským projevům. O čtyři dny později totiž, podle udání místního strážmistra Kocmana, pronesl neuváženou větu krejčí Evžen Matějka: „Ať žije Srbsko a Rusko, já se na Rakousko vys…, ať pojde Franta a celé Rakousko!“ Že byla řeč pronesena v jednom z přerovských hostinců a že v ní mohla značnou roli hrát nemírná konzumace piva, nikoho nezajímalo. Matějka byl 8. prosince vojenským soudem v Moravské Ostravě odsouzen za velezradu a zastřelen hned následujícího dne. Jedinou milostí bylo, že původně měl umírat na šibenici, což mu místní nechvalně proslulý velitel generál Matuschka blahovolně změnil na cestu před popravčí četu. A vlna nejpřísnějších rozsudků nebyla zdaleka u konce. Den před Štědrým dnem postihl stejný smutný osud tajemníka národně sociální strany v Prostějově Josefa Kotka. Státu nepřátelské výroky, jak je interpretoval ostravský soud, prý pronesl na zasedání Konzumního spolku v hanáckých Smržicích. Nepomohla ani prosba o milost jeho mladé manželky. Josefu Kotkovi bylo třicet jedna let.
Celkem bylo v Českých zemích do konce roku 1914 popraveno dvanáct osob a několik set jich stanulo před soudem. Část obyvatelstva zůstávala Rakousku-Uhersku poměrně dlouho loajální, ale i takových lidí, i pod dojmem právě popsaných událostí, postupně značně ubývalo.