Zvonům zní umíráček
Problém, který provází každý válečný konflikt, je obrovská ekonomická krize a s ní související nedostatek surovin. První světová válka tuto skutečnost ilustruje snad nejjasněji.
Do každodenního života člověka se hospodářské obtíže promítly nedostatkem běžných produktů. V Rakousku-Uhersku přichází drahota již v průběhu listopadu a prosince 1914, přičemž v dubnu roku následujícího byl zaveden přídělový systém. Docházely především potraviny, ale od tuhé zimy na přelomu let 1916 a 1917 přišel i nedostatek topiva a na lístky zvané „šatenky“ už jsou od té doby vydávány dokonce i oděvy.
Místo zvonů děla
Hloubku všeobecné krize dostatečně výmluvně charakterizovala i opatření postihující vedle materiálních otázek také duchovní život, což byla oblast, která se zdála nedotknutelná. Jako čiré barbarství bylo interpretováno i opatření rakouské vlády z roku 1916, podle něhož byly kvůli nedostatku kovů rekvírovány pro válečné účely kostelní zvony. První z nich byly kvůli tvrdému bronzu zvanému zvonovina, který se nyní měl použít hlavně na výrobu děl, zabavovány již od začátku války, masové rekvírování ale přichází až nyní.
Ve jménu barbarství
Podle nařízení z 8. srpna 1916 se měly odvézt všechny zvony mladší roku 1600, ale ani ne po roce v květnu 1917 se přistoupilo k rekvizici všech zvonů kromě těch, které vykazovaly uměleckou či historickou hodnotu, nebo měly nezastupitelnou výstražnou funkci. V praxi se ale na omezení nehledělo a docházelo tak k nenahraditelným přehmatům a ztrátám. Někde byly sice farám slibovány peněžité náhrady, ty ale nikdy nepřišly. Akce působila násilně a přitom poněkud chaoticky a nebyla dostatečně zaevidována, takže se dodnes ztráty pouze odhadují. Jisté však je, že z území dnešní České republiky zmizely během rekvizic za Velké války tři pětiny až tři čtvrtiny všech zvonů.
Protesty, ztráty a krádeže
A jak se postupovalo v praxi? Ke zvonům se obvykle nepřistupovalo s nějakou pietou. Jejich kovová těla byla prostě házena z věží na dlažbu pokrytou slámou či rozbíjena přímo na místě na menší kusy. Akce samozřejmě vyvolávala rozhořčený odpor místních obyvatel, kteří se často uchylovali k ukrývání zvonů. O protestech proti rekvizicím a o záhadném mizení odebíraného materiálu existuje bezpočet záznamů v obecních kronikách. Někdy se mohl zvon stát i objektem krádeže, ale o niterném vztahu lidí k nástroji, který je a jejich rodiny po celé generace zval na modlitby, svědčí i to, že spousta zmizelých zvonů byla po válce znovu záhadně nalezena, nebo se alespoň farníci složili na zvon nový.
Symbolem i hodnotou
Některé zvony našly svého zastánce i mezi mocnými osobnostmi doby, například v Kladrubech byl jeden ze zvonů zachráněn na přímluvu tehdejšího předsedy vídeňské panské sněmovny Alfreda III. Windischgrätze. Téma nuceného snímání zvonů z vesnického kostela si vzal dokonce jako námět pro jednu ze svých her český básník Fráňa Šrámek. O silné symbolice rekvizic zvonů, na níž bohužel stejně neblaze navázalo ještě období druhé světové války, svědčí i existence slavného zvonu míru z italského Rovereta. Tento unikátní zvon patří k největším na světě a je vyroben přesně opačnou cestou, než jaká čekala na jeho rekvírované příbuzné z válečné doby. Zvon míru byl totiž v roce 1924 ulit z roztavených zbytků zbraní, které po sobě v severní Itálii zanechalo několikaleté válečné běsnění.