Naši prezidenti IX. - Václav Havel

24. leden 2003
Seriál týdne

O žijících lidech se hovoří těžko. O žijících prezidentech, byť na konci politické kariéry, ještě hůř. Devátý prezident na pražském hradě - Václav Havel - je toho důkazem. Archivy dosud nejsou přístupné, aby o všech jeho činech podaly důkazy a vysvětlily, proč se choval tak, jak se choval. Sám Havel k tomu přispívá přísným střežením svého soukromí. Nebylo to tak vždy.

Francouzský spisovatel Marcel Proust kdysi sestavil sérii otázek, na něž v šedesátých létech 20. století v Československém rozhlasu odpovídaly známé osobnosti. Šlo o velice oblíbený pořad, ne kterém 2. února 1967 vystoupil i tehdy třicetiletý Václav Havel.

M. Proust: Jakou barvu máte nejraději?
V. Havel: Nevím, snad červenou.
M. Proust: Kde byste chtěl žít?
V. Havel: V Praze.
M. Proust: Co je pro vás vrcholem bídy?
V. Havel: Hlad.
M. Proust: Kým byste chtěl být, kdybyste nebyl sám sebou?
V. Havel: Nechtěl bych být nikým jiným.

Prvorozený syn známého pražského podnikatele Václav Havel se narodil 5. října 1936. Část svého prvního desetiletí trávil v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan. Ten dnes na společné dětství vzpomíná s mírnou nostalgií: "Vím, že jsme vymýšleli společnou továrnu, která se jmenovala Dobrovka. To jako když je Škodovka, tak že my budeme mít Dobrovku. A tak jsme vymýšleli, kde a jak bude která hala, malovali jsme si to a podobně."

Už jako desetiletý leží Václav v knihách a čte mimo jiné Peroutkův Dnešek, Čapka a Masaryka. V té době také chodí do skautského vodáckého oddílu, kde má přezdívku Chrobák. Důvod byl podle Ivana Havla prostý: "byl trošičku při těle, trochu neohrabaný."

Velice výrazně na něj v té době působila matka, která se svým synům věnovala se vší láskou. Malovala pro ně vlastnoručně schématické obrázky fungování světa, které jim lepila na zdi a na nástěnku v bytě dávala reprodukce významných světových malířů. "Velice se snažila," vzpomíná Ivan.

Václav se začíná zajímat o svět, chodí s přáteli do klubů a restaurací, diskutuje o všem možném. Domů chodí pozdě, ale už se u něj začíná projevovat vypravěčský talent. "Když něco zažil, tak to doma vyprávěl, zatímco já jsem to tak zajímavě nedovedl."

Po nástupu komunismu začínají Havlovým problémy. Přicházejí o majetek a jejich synové, jako potomci buržoazie, mají potíže s hledáním školy. Václav nakonec nastupuje do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně studuje gymnázium. Z kádrových důvodů není později přijat na žádnou z vysokých škol humanitního zaměření, proto se rozhoduje studovat na škole technického směru. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického, obor ekonomika dopravy, ale po dvou letech opustil.

M. Proust: Které vlastnosti si zvlášť ceníte u ženy?
V. Havel: Humoru.

Když je Havlovi 20 let, potkává Olgu Šplíchalovou, která se o osm let později stane jeho životní partnerkou. "On sám říkal, že vyrostl v rodině, kde byla dominantní maminka a pak si vzal Olgu, která byla dominantní ženou," vzpomíná Ivan Medek na vztah, který byl pro Václava Havla neobyčejně důležitý. Později o ní často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře. Olga mu podle Medka "rozuměla, věděla, že se mu vše nepodaří dokázat podle jeho představ. Byla člověkem, který mu dovedl nejjednodušším způsobem říci - tohle nedělej!"

I když byly i během jejich manželství v Havlově životě i jiné ženy, jejich vztah to nijak významně nepoznamenalo. Rodinný přítel John Bok k tomu říká : "U některých to bylo tak velmi silné, že to mělo ještě jiné dopady, nicméně Václav žil a zůstal s Olgou."

Významnou i když krátkou etapou v jeho životě je divadlo. Nejdříve je jevištním technikem v divadle ABC a pak míří na osm let do Divadla Na zábradlí. Je tam od rána do večera a v noci, za pomoci své ženy, vyrábí dekorace. Při tom dálkově studuje dramaturgii na divadelní fakultě Akademie múzických umění. Z kulisáka se postupně vypracovává až na dramaturga, asistenta režie a uznávaného nadějného dramatika.

M. Proust: Váš ideál pozemského štěstí?
V. Havel: Když člověk může v životě dělat to, co ho baví.
M. Proust: Které vlastnosti si zvlášť ceníte u muže?
V. Havel: U mužů si cením kombinace odvahy s inteligencí.

Už od prvního dne okupace se Havel v Liberci podílí na vysílání svobodného Československého rozhlasu. O půl roku později nachází doma odposlouchávací zařízení. Začíná doba normalizace se kterou se odmítá smířit a píše velmi kritický dopis tehdejšímu prezidentovi Husákovi. Je zakázán jako autor, podepisuje chartu '77 a stává se jedním z jejích prvních mluvčích. V dochovaném záznamu telefonátu pro Hlas Ameriky z roku 1987 Havel komentuje soudobé události, zvláště pricesy se členy Jazzové sekce: "Příští týden bude soud s protestantským pastorem Janem Dusem, který je obžalován pro podvracení republiky. Ta jeho obžaloba je směšná prostě. Je to také signatář Charty '77. Den na to, osmnáctého je souzen u téhož soudu v Praze Pavel Vonka, rovněž obžalovaný z podvracení republiky za to, že se pokusil při posledních volbách v loňském roce kandidovat jako nezávislý poslanec. Prostě sešlo se více takových případů."

Několikrát je zatčen, a v komunistických žalářích stráví celkem 5 let. Z jednoho vězení musí být dokonce s těžkým zánětem průdušek propuštěn. "Pobyt za mřížemi ho změnil po zdravotní stránce," vzpomíná Ivan Medek. "Nikdy nebyl člověk, který by se šetřil, který by řekl - tohle nebudu dělat, mohlo by mi to ublížit - ať to bylo cokoli."

Je kandidátem na Nobelovu cenu míru a i nadále pracuje na kritice režimu. Ty doby si velmi dobře vybavuje John Bok: "Václavova věta před listopadem je, že mu nevadí vláda komunistů, ale to, že je to špatná vláda."

17. listopadu 1989 je Havel na své chalupě na Hrádečku. Přesto na vzniklou situaci reaguje velmi rychle a brzy volá z balkonu Mellantrichu na Václavském náměstí: "Nejsme jako oni a nikomu se nechceme mstít. (potlesk a nadšený jásot) Chceme jen, abychom měli vliv na osud své vlasti.(potlesk a nadšený jásot)"

Stává se vedoucím představitelem takzvaného "sametového převratu, je navržen na prezidenta a komunistickým parlamentem jednohlasně zvolen. Nejdříve je obdivovaným symbolem, ale později začíná ztrácet podporu, zvláště na Slovensku. To pro něj asi bylo nejtěžší období jeho politické kariéry. "Hodnotit ji ale zatím nelze," říká historik Jiří Pernes: "Jak to tehdy skutečně bylo a proč postoje Václava Havla takové, jaké byly, budeme moci odpovědět až budou k dispozici písemné a jiné podklady."

Jak Václava Havla změnilo 13 let v prezidentském křesle? Podle Ivana Medka je opatrnější ve vyjadřování svých názorů. "Míval mnohem větší fyzickou rezervu na počátku než na konci, s mnohem větším elánem, nebyl tak unaven, je to dáno i nemocí. Myslím, že je to stále ten člověk, který v prvním novoročním projevu řekl, že tato země nevzkvétá."

Václav Havel - 1. 7. 1991, Praha: "Páni prezidenti, dámy a pánové, prohlašuji tímto poslední zasedání politického poradního výboru bývalé Varšavské smlouvy za skončené."

autor: Marek Janáč
Spustit audio

Více z pořadu