Josef Mlejnek: Trpaslíci hrají basket
Politické manévry před volbou prezidenta dosáhly stadia, kdy lze oprávněně hovořit o politickém cirkusu. Namísto důstojného rozvažování o přednostech a nevýhodách obou kandidátů jsou občané svědky obyčejného handrkování, které nakonec vyvrcholilo ostrým sporem o pravidla hry v samotný předvečer volby. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Toto zlo může být dobré snad jedině k úvaze o roli pravidel v politice.
Jsou tací, kteří tvrdí, že volební systémy a podobná pravidla nejsou moc důležité, neboť nejdůležitější ze všeho je dobrá vůle a politická kultura. A jsou tací, kteří tvrdí spíše opak. Než se pokusíme oba tábory nějak rozsoudit, zaměřme svou pozornost na volební pravidla, konkrétně na volební pravidla, podle nichž se řídí nepřímé volby prezidentů.
Letmé rozhlédnutí po Evropě odhalí, že nepřímo se prezident volí v jedenácti zemích. A skoro všude platí, že volební pravidla mají v takové zemi přispět k tomu, aby byl prezident pokud možno nadstranický, aby se těšil úctě a širokému uznání.
Což se nikdy nedá předem zajistit a volební pravidla k tomu mají pouze napomoci. A sice tím, že bývají dost složitá: Skoro nikde v Evropě ke zvolení prezidenta v nepřímé volbě nestačí pouhá nadpoloviční většina v dolní komoře parlamentu, a pokud ano, tak obyčejně až v pozdějších kolech.
Například v Estonsku vybírá prezidenta na pět let parlament, přičemž ke zvolení je třeba dvoutřetinové většiny. Nedosáhne-li jí žádný z kandidátů ani po třech kolech, svolává předseda parlamentu zvláštní volební shromáždění složené z poslanců parlamentu a zástupců regionálních samospráv. To pak volí hlavu státu již jen nadpoloviční většinou.
V Itálii volí prezidenta na sedm let speciální sbor složený z obou komor parlamentu a ze zástupců regionálních rad. Ke zvolení je v prvních třech kolech nutná dvoutřetinová většina celého sboru, od kola čtvrtého stačí většina nadpoloviční. A také v Německu volí prezidenta (na pět let) zvláštní sbor - Spolkové shromáždění složené z jedné poloviny z poslanců dolní parlamentní komory (Spolkového sněmu), z poloviny druhé pak z delegátů vyslaných zemskými sněmy.
Nepřímá volba prezidenta tedy klade před politickou reprezentaci obzvlášť složitý úkol: musí se shodnout nejen napříč politickým spektrem, ale často i napříč několika parlamenty (horní a dolní komorou nebo centrálním a regionálními zákonodárnými sbory) na nějaké reprezentativní osobě. Žádný div, že takový výběr někdy dlouho trvá. Nicméně v případě výběru reprezentativní hlavy státu by rychlost neměla být tím hlavním požadavkem.
Letošní volba českého prezidenta je teprve druhou prezidentskou volbou v našich dějinách, která má povahu otevřeného zápasu do poslední chvíle. TGM byl kandidátem nezpochybnitelným, Václav Havel téměř také. Zvolení Edvarda Beneše v roce 1935 bylo sice dramatické, avšak pouze v zákulisí před volbou.
V den volby už bylo rozhodnuto, šlo vlastně jen o formální stvrzení uzavřených dohod. Volby komunistických prezidentů vždy představovaly takovou malou demonstraci tupé absolutní jistoty. O některých z nich se rozhodovalo přímo v Moskvě - třeba o Novotném, jehož nám vybral Chruščov.
Nemá-li současná politická reprezentace k dispozici pana Nezpochybnitelného, neví si s tak složitou věcí, jakou nepřímá volba prezidenta je, rady. Najednou se plně prokáže malost zdejších politických poměrů, zdejší politická nekulturnost. Prokáže se, že česká společnost a hlavně její politická reprezentace nedovedou dostát nárokům, které před ně nepřímá volba klade.
Že jim, obrazně řečeno, čouhá sláma z bot, byť jsou hodně drahé a skvěle se lesknou. Že nedorostli k pravidlům, jež zde pro volbu prezidenta dle ústavy platí. Má to být dostačující argument pro jejich změnu?
Autor je politolog
