Fischerův syndrom

Někteří komentátoři s poukazem na značnou amorfnost názorů Jana Švejnara vyjadřují domněnku, že tento prezidentský kandidát ve skutečnosti nemá ve vizíru toliko Pražský hrad, jako spíše svoji budoucí kariéru v lůně některé politické strany. Obava je to lichá, neboť vůbec nebere v potaz nemoc náhlého vyhoření, známou také jako Fischerův syndrom.

Když před devíti lety podnikatel v cestovním ruchu Václav Fischer, muž charismatický, noblesní a světa znalý oznámil svou kandidaturu do Senátu, způsobil v Praze hotové pozdvižení. Do zdejších zapadlých poměrů vtrhl jako staletá voda, orkán a tsunami v jednom. Sliboval to tu zgruntu profackovat, špatné změnit k dobrému, dobré k ještě lepšímu. Umělci zvučných jmen stáli frontu, aby mohli ujistit veřejnost, že oni také budou volit tohoto vizionáře nové generace. Celá Praha byla zalepena bilboardy s jeho vznešenou a přitom tak lidskou tváří, v knihkupectvích šlo na dračku jeho programové dílo "Píši vám".

Není divu, že po takové palbě byl nositel naděje zvolen do Senátu tří čtvrtinovou většinou nevídanou nikdy předtím ani potom. Zbytek je historie. Za tři roky v Senátě vystoupil třikrát, z toho jednou, když se omluvil, že zmáčknul knoflík omylem. Nic nezkazil a nic nenapravil. Kde je mu nyní konec, milému člověku, Václavu Fischerovi? Komu píše své úchvatné dopisy? Má stále ještě tak skvělé názory, které nikoho neuráží, a každého pohladí?

Zatímco jeho zástup již dávno čeká na jiného spasitele, on tráví čas na politickém hřbitově, na jehož bráně se skví varovný nápis: Kde jste vy, byli jsme i my, kde jsme my, budete i vy. Jenže kdo by dal na hřbitovní moudra v době, kdy se snáší modré z nebe. Nepoučitelní se nepoučí: dnes se zakuckávají růžovou slinou nadšeni, zítra budou zatracovat a pálit své včerejší idoly na náměstích, a pozítří opět budou zbožňovat každého, kdo jim slíbí změnu.