Prezidentské kampaně
Znovu po pěti letech se odehrává zvláštní představení, při kterém je za poměrně nedůstojných okolností volen nejdůstojnější představitel státu. Samotnou volbu nechme stranou, její průběh je v režii pouhých dvou set jedenaosmdesáti volitelů. Pojďme se podívat, co volbě předcházelo, respektive, jak vypadaly předvolební kampaně prezidentských kandidátů.
Hned úvodem je třeba připomenout, že ještě před několika týdny to skoro mohlo vypadat, že se žádná větší předvolební kampaň konat nebude. Václav Klaus zastával pragmatický postoj, spočívající v náhledu, že prezidenta volí zákonodárci a nikoli veřejnost. Z toho vyplývala i jeho dobová strategie - soustředit se na komunikaci s představiteli jednotlivých stran, zastoupených v obou komorách Parlamentu.
Do této - z pohledu Václava Klause - určité "selanky" vstoupil nějaké dva měsíce před termínem skutečné volby téměř neznámý protikandidát - Jan Švejnar. Od samotného počátku, tedy od okamžiku, kdy se mu dostalo, kromě úvodní nominace Strany zelených, také širší podpory sociální demokracie a skupiny senátorů, odmítl strategii Václava Klause. Jan Švejnar a jeho tým naopak zvolili strategii, která by spíše příslušela boji o funkci amerického prezidenta, či jinak vyjádřeno - přímé volbě prezidenta občany. Ukázalo se, díky dobré práci Švejnarova týmu s médii, že je to strategie úspěšná. Podařilo se vzbudit zájem veřejnosti o názory obou kandidátů, a to bez valného ohledu na skutečnost, že prezidenta vskutku volí jen členové obou komor Parlamentu. Poslední dva měsíce to tedy ve sdělovacích prostředcích vypadalo, že prezidenta v České republice volí lid, což je jistě pozoruhodný fenomén, způsobený nejspíš tradičním "zpolitizováním" takřka všeho, co se v zemi děje... Václava Klause ten mediální zájem, vyprovokovaný Švejnarovým týmem, přinutil pozměnit jeho úvodní orientaci na lobbování toliko v zákulisí Parlamentu, přičemž "musel" dokonce zajít až tak daleko, že přistoupil na veřejné vystoupení obou kandidátů na úřad prezidenta za přítomnosti veřejnoprávních televizních kamer. Už jen tato zdánlivá maličkost veřejnosti mohla názorně ukázat, jaký by asi byl rozdíl v přístupu k volbě prezidenta, kdyby tu nebyl neustále zákonodárci prosazovaný způsob volby hlavy státu.
Poměrně plasticky to vyjádřil v projevu ke slavnostnímu shromáždění obou komor Parlamentu při příležitosti volby hlavy státu místopředseda vlády a předseda Strany zelených Martin Bursík, když (čistě rétoricky) plédoval pro zavedení přímé volby prezidenta, která by přinejmenším "ušetřila" politickým stranám řadu neplodných hašteření a zákulisních čachrů, a tedy i energii, kterou by bylo možné nasadit ve prospěch skutečné politické práce.
Předvolební kampaně obou kandidátů přinesly do politického dialogu zajímavé momenty. Václav Klaus měl jistou výhodu v tom, že mohl v klidu použít mohutný aparát nejen svůj vlastní, tedy "hradní", ale také aparát nejsilnější vládní strany ODS, jíž je shodou okolností čestným předsedou, a která ho do této volby též nominovala.
Jan Švejnar se spolehnul na odborníky v oblasti práce s médii. Těm se velice rychle podařilo vyprofilovat jeho kandidátský "obraz" dynamického, smířlivého a téměř úzkostlivě korektního týmového hráče proti stabilnímu "obrazu" Václava Klause, zkušeného politického matadora, který však jen obtížně zpracovává jiné, než vlastní nápady. I když, třeba uznat, že přímý a upřímný styl kampaně Jana Švejnara způsobil některé dosud nevídané posuny v postojích Václava Klause.
V určitých momentech kampaně mohla veřejnost zaznamenat například přiznání Václava Klause, že tak trochu zbytečně přehnal svou dobovou veřejně proklamovanou nedůvěru v ministra zahraničí Karla Schwarzenberga.
Nicméně je nutné dodat, že oba kandidáti vlastně po celou dobu kampaní zdatně žonglovali se slovy tak, aby se zalíbili pokud možno jednomu každému z dvou set jednaosmdesáti volitelů. Jan Švejnar byl přitom možná v jisté výhodě, neb jeho postoje a způsob jejich vyjadřování byl pro českou veřejnost novinkou. Česky řečeno: občané (i když na jejich soudu nyní nezáleží) mají zkušenost jen s jeho slovy, nikoli s jeho činy. Žonglování Václava Klause naopak mnohdy mohlo vypadat jen jako účelová, pro tuto jedinou příležitost prezidentské volby vytvořená ekvilibristika.
Každopádně ale bylo období předvolebních prezidentských kampaní výbornou ukázkou toho, jak by mohl vypadat politický dialog, kdyby byl setrvale veden korektními a slušnými účastníky. Škoda, že to veřejnost zažívá poprvé za osmnáct let...
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
