Lobotomie demokracie

Existovat se dá i bez části mozku, ale kvalitní život to asi nebude. Právě takové lobotomii podrobili českou demokracii ti, kteří prosadili veřejnou volbu prezidenta. Volba tajná dává zástupci lidu možnost vyměnit svůj mandát za peníze - anebo se zachovat dle svého nejlepšího svědomí. Veřejná volba korupční potenciál vůbec neodstraňuje, pouze ho poslanci odcizuje ve prospěch partajního vedení. Stranické sekretariáty teď budou provádět zákulisní kšeftování, zatímco poslancům zbude role křoví.

V 89. komunisté zvolili Havla prezidentem nikoli proto, že byl jejich srdce šampión, nýbrž proto, že venku burácel revoluční dav. Vůbec nejde jen o strach z lynčování, obyčejné lidi mohou korumpovat i menší postihy: hrozba ztráty koryta nebo postavení, ohrožení rodiny a nevalné vyhlídky dětí. Politik nemusí zrovna dostat obnos v igelitové tašce: postihy nebo naopak výhody plynoucí z jeho hlasování si snadno přepočítá na peníze.

Z více nebo méně nechutného handrkování na Hradě právě veřejná volba učinila záležitost takřka kriminální. S fyzickým a morálním nátlakem, s odposlechy, skrytým focením a jinými mafiánskými praktikami. Není pravda, že při tomto způsobu hlasování má lid možnost své zástupce kontrolovat, zda jednají v souladu s jeho vůlí. Žádnou vůli přece neměl možnost projevit. Nebyli to přece sociálnědemokratičtí voliči, kdo navrhl profesora Švejnara na prezidenta. Jiří Paroubek prohlásil, že 13 % elektorátu ČSSD si přeje na Hradě Klause, ale kdo z jeho zákonodárců tento nemalý počet lidi při hlasování zastupoval? Žádný. Protože jediný, komu se teď zákonodárci zodpovídají, je partajní vůdce, nikoli volič.

Že s takovou lobotomií české demokracie vřele souhlasili i ti, kteří celá léta mumlali cosi o netransparentním rozhodování stranických sekretariátů, patří k neodbytné ironii dějin. Chce-li pámbů někoho potrestat, nejdřív ho připraví o rozum.