Teoreticky mohou poslanci volit prezidenta do nekonečna. Teoreticky?
Zkusme si to chvíli představovat: zívající předseda parlamentu v čele Vladislavského sálu zahajuje schůzi několika desítek nevypárovaných poslanců a senátorů, na které v jejich politických stranách zrovna padl los.
Za řečnickým pultem klade Václav Klaus důraz na kontinuitu a z obrazovky agituje pro vystřídání na Hradě Jan Švejnar, který sleduje volební rituál přes internet ze své druhé vlasti.
Sčítání hlasů ve všech třech kolech probíhá hladce, za pár minut je po všem. Předseda parlamentu pak už jen sdělí, že prezident opět zvolen nebyl, a oznámí datum, kdy se volitelé zase sejdou.
Televizní kamery už jim přitom dávno neasistují: v médiích je volba prezidenta tak akorát námět pro strohou zprávu. Svět ji nezaznamenává vůbec. A lidi? Ti si zvykli a mají jiné starosti. Kvůli osiřelému Hradu nespí tak maximálně pár vězňů, kteří doufali v prezidentskou milost.
Absurdní? Ne tak docela. Podle ústavy je totiž teoreticky docela dobře možné volit prezidenta znovu a znovu. V příslušném článku ústavy není ani slovo o tom, kolikrát se o to mají poslanci a senátoři pokoušet a co má následovat, když se jim to nepovede. "Je to smyčka", přiznal bývalý ústavní soudce a jeden z otců české ústavy Vojtěch Cepl. Obdobné "smyčky" v podobě nedořešených mechanismů obsahují prý ale i ústavy jiných států v Evropě. V té naší jich údajně na jiných místech existuje ještě dobrý tucet. Podstatné tedy je, aby se politici chovali podle morálních principů a ctili ducha ústavy.
Jak to u nás ovšem vypadá v praxi, viděli jsme o víkendu v televizi a mohli jsme si přečíst v dnešních novinách. Jeden z mých kamarádů, povoláním informatik a původem Brit s českými kořeny, to inspirován čerstvým zážitkem domyslel do krajnosti: současní poslanci a senátoři by mohli bez prezidenta setrvat na svých místech až do penze, protože by parlament neměl kdo rozpustit. Mohli by tedy prezidenta nezvolit naschvál.
Tak jednoduché by to v reálu samozřejmě nebylo, protože na jiných místech ústava hovoří o přechodu prezidentských pravomocí na jiné ústavní činitele a také poslanecké a senátorské mandáty lze podle ústavy vykonávat jen omezenou dobu. Že by se ale o výklad ústavy strhla v takovém případě mezi právníky bitka, to si můžeme být celkem jisti.
Sousední Slovensko, které se kdysi potýkalo s obdobnou dírou v ústavě, ji zacelilo teprve po devíti měsících vleklé politické krize. A to změnou ústavy, která umožnila lidem volit svého prezidenta přímo.
To chtějí také čeští voliči. A dlužno dodat, že jim to jejich politici svatosvatě slíbili už při minulé i předminulé prezidentské volbě. Při obou totiž existovalo podezření, že se s hlasy volitelů kupčí. Obě považovali lidé za nedůstojné. Totéž se děje i teď- a navíc je tu vážné podezření, že se někteří volitelé, -podle deníku Právo přinejmenším jeden z nich, dostávají do presu kvůli temným stránkám své minulosti, které na ně vytahují jak oponenti, tak vlastní spolustraníci.
Zatím víme s jistotou jen to, že pokračování následuje na Hradě už o tomto víkendu. Dá se předpokládat, že pokud bude volba tajná, mohl by mít Václav Klaus vítězství v kapse. Onemocnělí zákonodárci by nejspíš rázem pookřáli a jejich hlasy by rozhodly. A lidé? Ti si většinou už jenom přejí, aby ten tyátr co nejdřív skončil. Jak ovšem ukazuje slovenský příklad, může mít vleklá krize i svou dobrou stránku: na jejím základě se spíš může podařit, že se zákonodárci své oblíbené hračky vzdají.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
