Odvrácená tvář české politiky
Pobavení domácích i zahraničních novinářů nad absolutním chaosem a upřímné zděšení většiny veřejnosti. Tak se dají v kostce shrnout reakce na páteční a sobotní pokus našeho parlamentu zvolit hlavu státu. Jeden a půl dne na Pražském hradě přineslo vskutku kuriózní koncentrát nejneuvěřitelnějších historek.
Nejde jen o to, že devadesát procent času zabrala debata nikoli o osobách kandidátů a jejich programech, ale složité manévrování okolo procedurálních otázek. To je pro nezúčastněného pozorovatele, ať již pochází z domova či ciziny, skutečně těžko pochopitelné. Mnohem zajímavější ale byla možnost se seznámit s pestrou škálou instrumentů, se kterými se u nás politika provádí. Od vzájemných urážek a skrytých či otevřených výhružek, přes náhlé zjištění, že zákonodárce, který hlasoval jinak, než se očekávalo, je veden na seznamu bývalých spolupracovníků StB.
Mohli jsme vidět spokojeně podřimující členy vlády a slyšet výkřiky ministra vnitra, že někdo půjde bručet. Mohli jsme sledovat jednoho ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů, jak si absolutně neví rady s řízení schůze a prosí o pomoc šéfa komunistů. V zákulisí Španělského sálu jsme mohli pozorovat čilé hemžení neuvěřitelného množství lobbyistů nejtěžších váhových kategorií, od bývalých místopředsedů vlády, přes bývalé ministry a bývalé poslance až po místopředsedu Nejvyššího soudu.
Mohli jsme vyslechnout neuvěřitelnou historku o tajemném mladíkovi na záchodě, který vyhrožoval důstojnému senátorovi, jenž ho následně honil po chodbách, aby si tak uhnal srdeční kolaps. A aby nebylo pochyb, že se dokážeme vyrovnat i kolébce mafie Itálii, dostaly dvě senátorky a několik poslanců obálky s kulkou.
Neměli bychom ale odpovědnost za toto tragikomické divadlo svádět jen na naše politiky. Je třeba připomenout, že většinu záhadných okolností, výroků a historek se novináři vůbec nepokoušeli objasnit nebo ověřit. Média se většinou spokojila s tím, že obvinění bylo vyřčeno a tím to pro ně skončilo. Nikdo si příliš nelámal hlavu s otázkou, co si o tom mají chudáci čtenáři, posluchači či diváci myslet. Budí to dojem, že naše novináře buď již nic nedokáže překvapit anebo se už ani nenamáhají politikům něco uvěřit a od veřejnosti očekávají totéž.
Zkusme se ale zamyslet nad tím, kde se najednou tolik bizarností - či tolik špinavosti chcete-li - vzalo. Proč naši politici tak náhle - a dokonce před televizními kamerami - ztratili glanc a chovali se jako divoká smečka?
Ať již budeme události kolem prezidentské volby zkoumat z kterékoli strany, nepřijdeme na nic jiného, než že naši volení zástupci byli náhle postaveni do situace, kterou neočekávali a kterou museli řešit nikoli tak, jak jsou zvyklí, ale před zraky veřejnosti a navíc v předem určeném časovém limitu. To se ukázalo jako příliš náročný úkol.
Nezapomeňme totiž, že většina politických rozhodnutí se rodí mimo světla reflektorů a objektivy kamer, v klidu, za dobře zavřenými dveřmi grémií a politických kuloárů, kde se pánové a dámy prostě nakonec vždy nějak dohodnou. Tady byli chudáci politici najednou vystaveni tlaku veřejného pohledu a tlaku časového limitu, a to u většiny z nich vyvolalo nečekané a stresové reakce. Volání značné části zastupitelů po tajné volbě, kdy se budou moci - jak sami říkají - rozhodovat v klidu, jen podle svého svědomí, bez nepříjemného pohledu veřejnosti, je jen volám po návratu do příjemného přítmí politických kuloárů, kde se podle většiny z nich má profesionální politika dělat.
Smiřme se tedy s tím, že podivuhodné dění okolo prezidentské volby nám jen ukázalo jinou, řekněme trochu odvrácenou tvář naší politiky, která byla díky okolnostem předvedena v kondenzovanější podobě. Pokud se nám to nelíbí, nezbývá než se pokusit soustavným tlakem naše politiky kultivovat. Anebo se snažit o to, aby za nás nerozhodovali úplně všechno. Přímá volba prezidenta by mohla být prvním takovým krokem.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
