Mezi volbou

Týden mezi první a druhou volbou prezidenta republiky byl plný drsných akcí, z nichž mnohé možno označit za hodně přízemní sprosťárny. Výhružné dopisy, jakoby mafiánské vzkazy v podobě zasílaných střel a střelného prachu, nehezké krátké textové zprávy, jakož i "zaručené" informace ze zákulisí, to všechno zaplnilo mediální prostor mezi jednotlivými volbami prezidenta daleko více, než názory kandidátů či jejich volitelů. Jakoby si jednotlivé tábory příznivců toho či onoho kandidáta vyřizovaly nejspíš všechny za osmnáct let nevyřízené politické účty.

Veřejnost tak měla výjimečnou možnost nahlédnout pod jinak pěkně přiklopenou pokličku české politické scény. Málokdy mají občané příležitost být svědky toho, jak se ve skutečnosti odehrávají tzv. "kuloárová jednání". Ačkoli si asi nikdo nedělá nějaké velké iluze o jednotlivostech politických jednání, tento přímý dotek s parlamentní realitou byl poměrně drsný.

Zvláštní na tom je, že intenzita vášní, které politickou scénou během týdne cloumaly, by odpovídala spíše nějaké významně krizové situaci v dějinách státu, než slavnostní atmosféře volby hlavy státu. Ještě o něco podivněji to člověku přijde, uvědomí-li si, že hlavě státu je v téhle zemi jaksi tradičně přisuzováno postavení výsostné morální autority, což je - přinejmenším - trochu legrační. Neboť: z těch deseti prezidentů, co jich samostatné Československo, potažmo Česká republika pamatuje, by většina před nějakým přísnějším morálním soudem mnoho neuspěla - výběr pořadí či hodnocení jednotlivců nechme na posouzení laskavému obecenstvu...

V uplynulém týdnu se hlavně mezi sebou mýtili někdejší bratři v opozičně-smluvním triku - ODS a sociální demokraté. Neminul den, aby na sebe nevynašli nějaký nový podraz, nějakou novou informaci, která měla té protivné straně škodit.

Ve stínu této bitvy se klidná lidovecká síla projevovala jen málo, o to však - jak se ve finále ukázalo - zákulisně účinněji. Těsně před druhou volbou prezidenta totiž premiér Mirek Topolánek celkem zřetelně lidovcům slíbil návrat jejich předsedy Jiřího Čunka do vlády. Výměnou za co? Ani se nechce doříkávat...

Zeleným se nepodařilo udržet počáteční vervu, s níž se pustili do prosazení jimi navrženého Jana Švejnara a nejspíš si tak nějak - lidově řečeno - "mezi děvčaty na dívčím záchodě" řekli něco nepěkného, soudě podle toho, že jim zčista a jasna v den volby onemocněla poslankyně Olga Zubová.

Už pomalu tradičně nejvíc z té týdenní pauzy mezi volbou první a druhou vytěžili komunisté. Podařilo se jim - obrazně řečeno - pěkně podtrhnout nohy myšlenkové protiklausovské koalici tím, že našli vlastní kandidátku na prezidentský post. Všehoschopná a ke každé politické šarádě, která jí přinese titulky v novinách, svolná Jana Bobošíková sice v den volby efektně kandidaturu stáhla, nicméně její nominace umožnila komunistům o něco více zaklínit pomyslnou nohu, vraženou do demokratických dveří...

V průběhu týdne jsme mohli vyslechnout řadu podivuhodných vysvětlení na téma výhodnosti a demokratičnosti veřejné či tajné volby, které se všechny vyznačovaly tím, že zastánci jednotlivých způsobů volby měli vždy pravdu. Výsledkem je - a uvidíme, jak se ten názor udrží v příštích pěti letech -, že i politická scéna se, podobně jako veřejnost, mocně přiklání na stranu přímé, tedy všelidové volby hlavy státu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .