Volba prezidenta 2008

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONČENÁ.
Tuto stránku jsme přesunuli do Archivu webů ČRo.
Uvedené informace proto nemusejí být aktuální a některé soubory mohou být nedostupné.

Prezidentské volby jako obraz české politiky

Rudolf Kučera  16.02.2008
Španělský sál při volbě prezidenta - Autor:Khalil Baalbaki
Španělský sál při volbě prezidenta
Autor:   Khalil Baalbaki  

Prezidentské volby v roce 2008 v České republice se jistě - ať už dopadnou jakkoli - zapíší do historie české politiky jako nejméně demokratické volby v celé jejich dosavadní historii. Míra nedemokratických jevů přesáhla jistou mez, za níž se o demokratické politice už téměř nedá mluvit. 

 
Prezidentské volby jako obraz české politiky
DOWNLOAD (STÁHNOUT) |  STREAM  

Celá řada zastupitelů mluví o tom, že byli terčem korupčních nabídek a jedna poslankyně dokonce vtipně řekla, že ona nebyla, protože její korupční potenciál je malý. A tak se politologický termín koaliční potenciál, vztahující se na politickou stranu, která je schopná vstupovat do jedné nebo i více koalic s jinými stranami, přenesl v českém prostředí do volby prezidenta.

Čeští voliči by se tedy měli zamyslet nad tím, jaké vlastně zastupitele posílají do Parlamentu. Nepochybuji, že se mnozí nyní podivují nad tím, komu dali důvěru, ale na druhou stranu si nemusejí zoufat, protože taková je demokracie. Její podstatou jsou volby, které se v dnešním světě stále více stávají odpudivou ukázkou pokleslosti lidských mravů. Dnes snad neexistují na světě volby, které nebudí vážné pochybnosti o regulérním průběhu.

Výjimkou jsou Spojené státy s právě probíhajícími přímými prezidentskými volbami především proto, že jsou tak komplikované a mnohokolové, že spolehlivě eliminují všechny takové pokusy, jaké dnes vidíme u nás. Recept je jednoduchý, miliony lidí nelze zkorumpovat a manipulovat s nimi sice lze, ale jen sofistikovaně. Hillary Clintonová nasadí slzy, Patrick Obama publikuje esteticky vytříbené a dojemné rodinné snímky na internetu, oba pořádají nákladné kampaně, které je k smrti vyčerpávají a v nichž někdy přicházejí téměř na buben - ale to je vše.

V amerických volbách se také někdy musejí přepočítávat hlasy, ale na tom není nic špatného, horší by bylo, kdyby tomu bylo zákulisně zamezeno. A konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak opravdu konečné.

V České republice je zajímavé, že se prezidentské volby staly jakýmsi katalyzátorem všech negativních emocí, které se v poslancích nashromáždily. Špína začala stříkat jako z náhle prasklé kanalizace a k tomu někteří začali mluvit konečně po letech pravdu. Že by nic neoznámili policii, protože jí vůbec nevěří, předseda vlády vyhrožuje předsedovi jedné politické strany, že pokud nebude správně volit, znovu se jeho právně uzavřený případ otevře, jeden senátor je téměř přepaden na záchodě na Hradě, jiní poslanci vlastními těly chrání na Hradě silnou postavu senátorky před možnou inzultací, protože chce volit jejich kandidáta, předseda vlády obviňuje kdekoho ze spiknutí, jakoby největší počet spiklenců nebyl kolem něho, ministr vnitra vyhrožuje vězením blíže nespecifikovaným osobám atd.

Když se v médiích srovnávají tyto volby s jinými volbami ve světě, zapomíná se na jeden podstatný rozdíl: že se jinde ve světě jedná o parlamentní volby, zatímco volby prezidenta republiky jsou v naprosté většině důstojné. Navíc když jde o parlamentní systémy, kde není funkce prezidenta natolik významná, aby byla spojena s tak strašným výbuchem vášní a nezákonností. V tom je specifika české situace.

Kdyby u nás byl prezidentský systém, mohlo by se říci, že se vlastně jedná o mocenský boj o centrum výkonné moci, ale v tomto případě se musí najít jiné vysvětlení. Má podle mého tři roviny.

Zaprvé psychická. V hlavách lidí je stále tak trochu přítomná postava prezidenta Masaryka, důstojná persona, důstojně volená. Sám Masaryk zastával názor, že pokud by měl být volen na základě nějakých pár hlasů po všech koutech vyškrábaných, tzv. poškrabků, volbu by nepřijal. Jenže se u nás zapomíná, že od té doby už ani jedna volba prezidenta nebyla v tomto masarykovském slova smyslu volbou důstojnou. Už sehnat potřebné hlasy pro Beneše na konci roku 1935 připomínalo malou detektivku, včetně toho, že žádný ze slibů, které byly během vyjednávání dány, se nenaplnil.

Což by si měli zapamatovat někteří poslanci KDU-ČSL. Jen na okraj poznamenávám, že o volbě Beneše prezidentem republiky na konci roku 1935 rozhodly především hlasy slovenských lidovců, vedených Andrejem Hlinkou a Josefem Tisem a probenešovský tlak Vatikánu, který měl vliv i na Jánose Esterházyho, vůdce maďarského bloku na Slovensku. A ještě jednu poznámku k tajné volbě prezidenta: v roce 1935 dostaly jednotlivé strany hlasovací lístky orazítkované vždy na jiném místě, aby se dalo zjistit, který klub jak volil. Druhá rovina vysvětlení je politická. Zanedlouho po sametové revoluci se vytratil nadstranický politický étos prezidentského úřadu a hlava státu se stala hlavou politického bloku, úmyslně neříkám politické strany, který se snažil vytvořit z Hradu jakési politické centrum. Tedy něco, co je v parlamentních systémech nepředstavitelné.

Za prezidenta Masaryka byl sice Hrad samostatným politickým centrem, ale to přirozeně vyplývalo z potřeby udržet v mnohonárodnostním státě, plném vnitřních napětí, vnitřní jednotu, aby se stát nerozpadnul. V dnešní době není nic takového potřeba, protože konfliktní linie probíhá standardně mezi levicí a pravicí. Jsem tedy toho názoru, že hlavní dnešní potřebou kvůli stabilizaci politických poměrů je odstranit z Hradu všechny pokusy z něj opět udělat nebo posilovat mocenské centrum.

Normální politická situace by měla být taková, že by se mělo odehrávat volné politické soupeření mezi parlamentními stranami, pravicovými, středovými a levicovými a pán na Hradě by měl hrát pouze vyvažující a smiřující roli, pokud - a to chci zdůraznit - to od něj politické strany budou vyžadovat. Havel i Klaus si sami brali oprávnění k zásahům do vnitřní politiky a svým způsobem politický život neustále polarizovali. O tom, zda to bude pokračovat, bude také rozhodovat tato volba.

A konečně je tu třetí rovina, kterou bych označil za historickou. České země existují jako republika pouhých devadesát let a když budeme upřímní a přiznáme si, že žádného druhého Masaryka už nikdy mít nebudeme, pak by byla namístě úvaha, zda si lidé vlastně nepřejí na Hradě opravdu někoho nadstranického, kdo by nebyl členem žádné politické strany ani politické skupiny. Pro jehož přijetí by se poslanci a senátoři nemuseli tak mravně deklasovat jako jsme tomu dnes svědky.

Mezi parlamentní republikou a parlamentní monarchií je sice velký rozdíl, ale rozhodující otázkou je, který z těchto systémů více prospívá dané společnosti a stabilitě jejích institucí. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .


Názory a argumenty
ČRo 6 (archivováno)

Čas vysílání: pořad jsme vysílali do února 2013

Radio na p��n�

Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.

Podcast

Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.

iTunesImport do programu iTunes je dostupný zde.

Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.

 

 

Nacházíte se

v tematickém okruhu: Témata
na webu: Volba prezidenta 2008
v rubrice: Komentáře

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIÉRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2019 Český rozhlas