Hry a hrátky kolem prezidenta

Klasickým příkladem může být zveřejnění záběrů ze schůzky v hotelu Savoy, na nichž figuroval prezidentův kancléř Jiří Weigl s lobbyistou Miloslavem Šloufem. Toto původně utajené setkání posloužilo jako hlavní argument zeleným a některým lidovcům, aby změnili názor na způsob první prezidentské volby. Výsledkem bylo veřejné hlasování a nezvolení ani jednoho z kandidátů. V této souvislosti není samozřejmě únik záběrů Weigla se Šloufem náhodný. Novináři se k takovýmto materiálům těžko mohou dostat na základě vlastního pátrání, proto jim je musí někdo nabídnout. A poskytovatel podobných materiálů si dovede dobře spočítat, co tímto krokem vyvolá.

Pokud by byla pravda, že v získání kompromitujících materiálů měla prsty tajná služba, pak by to byl klasický příklad snahy tajných služeb ovlivňovat politiku, což by mělo být naprosto nepřijatelné. Samozřejmě tajné služby mohly mít na sledování lobbyisty Šloufa kvůli svým operacím zájem. Únikem informací však mohly své akce zhatit. Pokud by tedy měly ve zveřejnění záběrů skutečně prsty, pak by takovýto skandál neměl jen tak vyšumět do ztracena. Problém je v tom, že i v minulosti se objevovala celá řada indicií ovlivňování politiky tajnými službami a nic zásadního se neudálo.

Dalším zajímavým momentem, který by v taktických bitvách o Hrad neměl zapadnout, je účast Pavla Kučery místopředsedy Nejvyššího soudu na první volbě. Vzhledem ke své funkci není nic neobvyklého, aby takovémuto aktu byl přítomen. V médiích se však objevily spekulace, že volbě nepřihlížel pouze jako host, ale že si měl v zákulisí počínat jako lobbyista shánějící podporu pro jednoho z kandidátů. Snad jsou to jen pomluvy. Pokud by to byla realita, pak by to byl skandál, který by výrazně poškodil nezávislost české justice. Ta by se měla od politického dění držet podobně jako tajné služby stranou. A i v tomto případě je minimálně sporné, zda tomu tak ve skutečnosti je. Ostatně sám Kučera k podobným spekulacím už jednou nabídl důvod. Konkrétně svým nestandardním počínáním v aféře kolem předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka. A jak už to v českých poměrech bývá, jeho podivné aktivity byly podle všeho monitorovány tajnou službou a jako obvykle se v příhodný okamžik objevily v médiích. Zkrátka i dosavadní průběh prezidentské volby vysílá signály o tom, že v politickém zákulisí se mohou pohybovat hráči, kteří by tam neměli mít co dělat. Problém je v tom, že to českým politikům napříč spektrem může v určitých momentech vyhovovat, proto se nijak zásadně nesnaží zmiňované hráče vytěsnit tam, kam v demokratické společnosti patří.

Z tohoto úhlu pohledu pak nejsou úplně důležité různé řeči o tom, kdo komu a jakým způsobem vyhrožoval, případně co mu na veřejnosti sliboval. Lze si jen obtížně představit, že by zrovna tímto způsobem byli zákonodárci protřelými lobbyisty a vyjednávači zastrašováni, nebo lákáni. Nepochopitelné je tak z tohoto úhlu pohledu chování senátorů Kalbáče a Bartáka. Oba působí v klubu KDU-ČSL. A toto strana jak známo vydala nezávazné doporučení volit Václava Klause. Celá řada lidovců se podle toho zařídila a i ve veřejné volbě zvedli tito zákonodárci ruku pro současného prezidenta. Proč se takto veřejně nechtěl k podpoře Václava Klause postavit Barták a proč se Kalbáč zhroutil, to zůstává záhadou.

Pokud tedy mohl někdo v uplynulých dnech čelit skutečně silnému nátlaku z nejrůznějších stran, pak to mohl být sociální demokrat Snítilý. Jeho nevyjasněná a zatím utajovaná minulost týkající se případné spolupráce s komunistickými tajnými službami mohla být vhodnou příležitostí, proč ho vydírat. Nábojnice a střelný prach mohou být v této souvislosti spíše dílem nějakého šílence, nebo snahou diskreditovat veřejnou volbu, než vážně míněným krokem jak zákonodárce přimět k určitému hlasování.

Zkrátka kolem výběru hlavy státu jsou rozehrány nejrůznější šachové partie, ve kterých se mimo jiné hraje také o postoj veřejnosti a o vytvoření příležitostí pro politiky, lépe zdůvodnit své chování.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .