Vítězové a poražení prezidentské volby
Možná pohodlné, ale každopádně krátkozraké je na pozadí prezidentské volby spekulovat, která z politických stran vyhrála a která prohrála. Vítězů i poražených může být celá řada. Záleží na tom, jaký cíl si která partaj s výběrem hlavy státu spojovala. Přitom je snad jasné, že každé z nich šlo o něco více než jen o prosazení Václava Klause či Jana Švejnara.
Tak třeba ODS záleželo hlavně na udržení vládní koalice a pojištění si svých sympatizantů, z nichž podstatná část je uhranuta především osobou staronového prezidenta. Mirek Topolánek potřeboval ukázat, že pevně třímá v rukou jak tříbarevný kabinet, tak stranu sužovanou nejedním personálním konfliktem. Podařilo se mu to po svém, tedy o fous, nebo - chcete-li - o jeden hlas. Dnes modrý tábor slaví, zítra si třeba ale uvědomí, že očekávané jednoznačné Klausovo znovuzvolení bylo nečekaně zkomplikováno ne zrovna dvakrát hladkou taktikou.
Dvojsečné je rovněž vítězství lidovců. Neřekli tak ani onak, hlasy pro kandidáty rozdělili a domohli se majetkového vyrovnání s církvemi a vysoce pravděpodobného návratu Jiřího Čunka do vlády. Jenže to vše za cenu rozbouření vnitrostranických vod, kde rezonuje zejména svědectví vdovy po Josefu Luxovi, a ztráty řady vnějších podporovatelů, například vlivného teologa Tomáše Halíka. Kromě toho se zdá, že apetit ministra financí Miroslava Kalouska vzrostl a předsedu Čunka s ním čeká ještě spousta perných chvil.
Straně Zelených se povedlo ukázat, že i se šesti poslanci a jedním senátorem lze dosáhnout mnohé. Například předvedení prezidentského kandidáta, který úspěšně šlapal ostřílenému Václavu Klausovi na paty. S čím Martin Bursík asi nepočítal, byla síla nevlídné, ba nepřátelské reakce některých ministrů a poslanců za ODS. S čím pak nemohl počítat vůbec, byla náhlá nevolnost poslankyně Olgy Zubové, předsedkyně Republikové rady zelených. Následná přestřelka mezi Bursíkem a Kateřinou Jacques na jedné straně a nemocnou Zubovou na straně druhé naznačuje, že mezi nemnoha parlamentními zelenými atmosféra zhoustla. Zlost na Zelené může mít i Jan Švejnar: před druhou volbou jejich vůle prosadit michiganského profesora na Hrad poněkud polevila. Vždyť komunistům, na jejichž hlasech záleželo především, odmítli stvrdit korektní vztahy i odpor k výlučně americké radarové základně na českém území.
Komunistická strana Čech a Moravy se tváří, že dělala co mohla, aby Klausovu zvolení zabránila. Je tomu tak ale doopravdy? Nechuť ostatních s ní jednat oplatila bojkotem Švejnara ve třetím kole první i druhé volby. Kromě toho se vytasila s Janou Bobošíkovou, tvrdou ženou nacionálně - pravicových názorů. Můžeme pochopit motivaci Miroslava Grebeníčka, který s Bobošíkovou přišel. Chce před jarním sjezdem KSČM ukázat, že byl lepším lídrem než Vojtěch Filip a že dodnes zůstává čelným hybatelem komunistického hnutí. Proč mu ale Filip, dosud líčený jako mazaný právník, skočil na špek, zůstává záhadou. Komunisté sice Klausovi žádný hlas nedali, přesto však byl zvolen. Následně vypověděla sociální demokracie připravenost s KSČM úžeji spolupracovat. A osobní vztahy uvnitř komunistické strany byly značně zamotány.
Sociální demokracii může těšit, že ji Jan Švejnar učinil zajímavou pro nové přívržence a voliče. Svedla s pravicí vyrovnaný souboj a nezopakovala ostudu z roku 2003. Přesto přišla o poslance Evžena Snítilého, dlouholetého předsedu královehradecké krajské organizace, tedy muže nikoli druhořadého. Jak vidno, způsob výběru sociálně demokratických poslanců je přinejmenším sporný. Paradoxně mnohé naznačil sám Evžen Snítilý, když loni na jaře na adresu ČSSD pro TV Prima uvedl: "Jestliže nebudeme mít živé a aktivní místní organizace, nemůžeme stavět živé a kvalitní místní kandidátky do obecních voleb, a tím pádem ztrácíme to určité podhoubí dalších budoucích představitelů strany."
Po slovech Evžena Snítilého se ještě zastavme u obou prezidentských kandidátů. Jan Švejnar sice Václava Klause neporazil, ale dokázal během několika málo týdnu strmě posílit cenu svých akcií na pomyslné politické, ekonomické i mediální burze, hlavně však nečekaně zabodoval u veřejného mínění. Na druhou stranu jej ale může mrzet, že kdyby na podzim ustoupil levicovějšímu kandidátovi, schopnému lépe integrovat široké spektrum včetně komunistů a lidovců, mohla být protiklausovská koalice dnes opojená výhrou.
Za dané situace jako jediný nezpochybnitelný vítěz působí Václav Klaus. V české politice dosáhl maxima a získal navíc dalších pět let k šíření svých pozoruhodných názorů tu na údajnou soudcokracii, tu na evropský superstát, tu na globální oteplování. Jak sám podotkl, nezmění se. Spíše počítejme, že za svým viděním světa bude stát o to nesmlouvavěji. Klausovi příznivci o něm hovoří jako o mistru diskusí a přeborníkovi v komunikaci. No nevím - leckdy jsem jej viděl při gestikulaci typu "nevidím, neslyším", nadto v prezidentské kampani se duelu s Janem Švejnarem vyhýbal.
Přesto může být prezidentem korektním - stačí, když se bude držet litery Ústavy a zapomene na války s partajemi, zájmovými a sociálními skupinami a pokusí se otupovat hrany možným společenským konfliktům. Kdo ví, třeba by takto rád završil svoji politickou kariéru. Potom bychom se mohli za vítěze prezidentského klání označit my všichni.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
