Svornost, důstojnost a přímá volba prezidenta
Tolik emocí, patosu a moralizujících zaklínadel koncentrovaných do jediného dne, jako tomu bylo při nedávné volbě prezidenta republiky, už na české politické scéně dlouho nebylo k vidění. Jediné oko by nezůstalo suché! Při sledování přímého přenosu zasedání obou komor jsem si v jednu chvíli napříč projevy začal dělat čárky u slov jako "důstojnost", "svornost", "národní jednota", "osudová chvíle", "morální autorita" a podobně. Záhy jsem to, unaven, vzdal.
Ironik ve mně by chtěl dodat: právě o tom se nejvíce mluví a hřímá, čeho se nejvíce a nejostentativněji nedostává.
Ale tím bych se jen přidal ke všeobecnému žalozpěvu nad ubohou politickou morálkou a kulturou - a to nechci. Každý pozorovatel letošní prezidentské volby asi sám dobře vidí, že česká politika si zaslouží tvrdou kritiku. Při ní je ale třeba pečlivě rozlišovat.
Zaprvé, demokratická a pluralistická politika není a ani nemusí být důstojná. Je totiž o sporech, střetech a zájmech. Tyto zájmy jsou nutně partikulární, stranické a omezené - na tom není nic nenormálního, nepřirozeného a odsouzeníhodného. Ani genius loci nablýskaného Španělského sálu v této věci nic nemění. Přejeme-li si za každou cenu slavnostní a majestátní atmosféru, zaveďme dědičnou monarchii se vší její okázalou a tradiční symbolikou. Také nedemokratické režimy o vnější důstojnost usilují a zpravidla se jim to daří. Od důstojnosti k mlčení je jen krůček.
Parlamentní odpoledne při druhé volbě ostatně bylo oproti předchozímu týdnu takzvaně "důstojnější" jen proto, že tentokrát bylo už o výsledku předem fakticky rozhodnuto. To jistě není ideálem otevřené soutěže jménem demokracie.
Jsou snad tato má slova o podstatě demokratické politiky samozřejmá, banální, a tudíž nadbytečná? Pak se tedy ptám, proč českou kotlinou zněla unisono zdrcující kritika, tepající nedostatek důstojnosti a slavnostnosti prezidentské volby. Tvrdím, že tímto voláním si česká společnost sama na sebe chystá past. Čekáme totiž od politiky něco, co zákonitě nemůže splnit. Důsledkem nemohou být než protestní hlasy pro protestní strany a protestní politikové typu europoslankyně Bobošíkové.
Za druhé, prezident republiky není a nemá být - jak by si to přál premiér Topolánek - "nadčasovým svorníkem". Nemá být garantem národní identity. Tu nechť ve svobodném státě prožívá každý sám za sebe. Mystická idea národní svornosti a jednoty, po které se mnohými ústy tak touží, je sama o sobě podezřelá. Představa, že by živoucím ztělesněním tohoto tajemného nadpřirozena měla být hlava státu, je ještě podezřelejší.
Prezident republiky není modlou, ale pouhým prvkem v politické konstrukci. Sice ne tak nevýznamným, jak se občas soudí, přesto má v systému své omezené místo. Jestliže bude jeho role neustále nafukována, je jen otázkou času, kdy praskne. Prezident nemá stmelovat ani spojovat - má jen zprostředkovávat dialog mezi politickými stranami v jistých ústavních situacích. Pomocí svých pravomocí, které nejsou zcela zanedbatelné, může mírně vyvažovat jejich vliv. Dále reprezentuje stát navenek. Toť vše.
Za třetí, naší politice nechybí svornost a jednota, která do ní nepatří, nýbrž kultura vyjednávání a kompromisu. Tam prezident teoreticky může napomoci - alespoň takový, který k tomu má elementární předpoklady. Sám o sobě však nezmůže nic.
Dokud bude pro stranické lídry "boj o Hrad" otázkou politického života či smrti, existuje mizivá pravděpodobnost, že budou vybíráni neutrální nadstraničtí kandidáti, kteří by se tohoto úkolu dokázali zmocnit. A dokud bude ve veřejném mínění živena víra v mimořádné poselství prezidentského úřadu, horečná a přehnaná motivace straníků nezmizí.
Za čtvrté, lékem na domnělou "nedůstojnost" volby rozhodně není přímá volba prezidenta. Ta může přinést jediné pozitivum: pod tíhou velkých celostátních televizních a billboardových kampaní, podobajících se úplně obyčejným reklamám na prací prášky či stavební spoření, se mýtus důstojnosti konečně zhroutí. Prezidentství ztratí punc výjimečnosti a zařadí se tam, kam patří - do "obyčejné" politiky.
Negativa, kterými za toto prozření zaplatíme, ale mohou nad jedním dílčím pozitivem výrazně převážit. Všelidová volba prezidentský mandát nutně posílí. Vždy tu bude riziko, že se objeví nějaký nadaný tribun lidu, který se ve jménu důstojnosti a svornosti obrátí přímo k národu - a proti všem těm rozhádaným, "nedůstojně" se chovajícím partajím. Prezidentská kandidátka Bobošíková vcelku jasně naznačila, jak by se takové hlásné trouby lidu dovedla chopit. Další by jistě ochotně následovali, zajisté ve jménu důstojnosti a národní svornosti.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
