Proč se Židé ve středověku živili půjčováním peněz?

31. červenec 2016

„Papá, říká se pět procent nebo pět percent?“ – ptá se malý Kohn. „Říká se dvacet procent, chlapče“ (odtuší Kohn senior) – tato židovská anekdota si dělá legraci z jednoho z nejvytrvalejších stereotypů o Židech a půjčování peněz. Ve středověku však Židé skutečně byli těmi, kdo půjčovali na úrok. O tom, proč to tak bylo, pojednává další díl našeho letního seriálu.

Pokud necháme stranou výlučně židovská povolání, jako byl košer řezník, pekař či krejčí, zjistíme, že Židy postupně nařízení světské i církevní moci vytlačilo z veřejného života. Nakonec byli vytlačeni i z toho, co jim bylo nejpřirozenější a to byl dálkový obchod. Křesťanští obchodníci pochopili jak výnosný to je byznys a Židům bylo ponecháno k obchodování jen několik artiklů. Mohli obchodovat třeba s medem, nebo trochou zahraničního vína. Ale se šperky nebo drahými kožešinami obchodovat nemohli.

Tak se židé dostali k podnikání, které zní nelichotivě – k lichvě. Křesťané si totiž mezi sebou mohli půjčovat jen bezúročně, vysvětluje historička Eva Doležalová:

„Provozování lichvy někým, kdo nebyl křesťan, bylo výhodné. Křesťané potřebovali půjčovat peníze a půjčovat bez úroku by neumožnilo druhé straně z toho vyžít. Jakmile se jednalo o půjčování na úrok a to zrovna na úrok nestandardně vysoký, který se pohybuje okolo 30 %, tak už se jednalo o lichvu. Je zajímavé, že zároveň bylo i v židovské komunitě zakázáno provozovat lichvu mezi sebou, jestli se tak dělo nevíme, protože takové zprávy se pro středověk nedochovaly.“

Zprávy o půjčování Židy křesťanům jsou ale pestré. Židé půjčovali nejen křesťanské elitě, tedy královi, šlechtě, církevním představitelů, nebo měšťanům, ale také těm nejchudším.

„A právě to půjčování nejchudším vrstvám se stalo kamenem úrazu, zejména ve 14. a 15. století, a předmětem vyostřené kritiky před husitskou revolucí, kdy právě židovská lichva se stává jedním z argumentů, proč se Židé stávají předmětem boje i těch reformních husitů, kteří se snaží reformovat celou společnost a kteří uvádějí, ano, Židé mohou žít zde mezi námi, nemáme proti nim v podstatě nic, ale nesmějí provozovat lichvu, protože lichva je zkáza pro celou společnost.“

Na výši úroku totiž ve středověku neexistoval žádný předpis:

„Až raně novověká společnost se snaží toto redukovat.“

V době lucemburské s sebou půjčování na úrok neslo ještě jeden zajímavý aspekt, kterého si historici zatím málo všímají, říká Eva Doležalová z Historického ústavu Akademie věd České republiky:

„A to je právě umění zacházet s židovskými úpisy a židovským úrokem. Jak Karel IV., tak Václav IV. pochopili, že můžou své protivníky snadno uspokojit tím, že za prvé zruší úroky, zneplatní je, a za druhé zruší veškeré židovské úpisy, respektive jejich platnost. Protože Židé byli panovníkovým výlučným majetkem, to znamená, nejen Židé, jejich majetek, ale také ty úpisy. Když panovník rozhodl, všechno z toho mohl zrušit a tím pádem postavit Židy opět do velmi komplikované situace a to protože to byly právě ty dlužní úpisy, které jim umožňovaly přežít, ve kterých měli uchován svůj majetek.“

Lichva ale nebyla ve středověku jediný způsob obživy Židů. O tom ale zase za týden.

Jak se dnes žije Židům v Polsku? A co psal spisovatel Karel Poláček z Terezína? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.

Spustit audio