První na pólu I. - Peary, Byrd a vzducholodi

15. listopad 2009

Povrch naší planety známe díky satelitům do nejmenších podrobností. Vše, co je shora vidět, je zaneseno v mapách a nezbývá už nic k objevování. Přesto je i dnes na Zemi spousta míst, která představují velkou výzvu. Kromě neproniknutelných pralesů, podzemí, mořských hlubin nebo vrcholků hor k nim patří zemské póly. Zvláště pak ten severní...

Snad proto, že se nachází v ledovém oceánu, uprostřed stále se pohybující masy ledu a není snadné jej dosáhnout. Možná i pro ta tajemství, která s ním bývají spojována. Jaká je největší záhada severního pólu? Už dlouhá léta se vede spor, který z badatelů či objevitelů tam byl jako první! Kandidátů je celá řada, důkazů však málo - a někdy jsou velmi děravé. Mnohá fakta z historie dobývání severního pólu byla totiž záměrně utajena, zkreslena nebo přímo zfalšována. Proč vlastně? Kdo na samotný vrchol naší planety opravdu vstoupil a kdo ne? O tom hovoří Stanislav Bártl, novinář, publicista a spisovatel; člověk, který před lety zcestoval pěkný kus Arktidy i Antarktidy a hodně toho o polárních krajích ví. Čím je podle něj právě severní pól tak výjimečný, že i dnes láká cestovatele, dobrodruhy nebo sportovce?

Stanislav Bártl: Severní pól je mnohým způsobem úplně výjimečné místo. Je to místo, kde osa zemské rotace protíná povrch; když tam stojíte, tak se vlastně celý svět točí kolem vás. Za druhé se tam sbíhají všechny poledníky, všechna časová pásma, takže si můžete vybrat kterýkoli čas během 24 hodin, třeba greenwichský nebo středoevropský, a pořád je to správně, i když se to liší o několik hodin. Den trvá půl roku, noc trvá půl roku, to už je skoro jiná planeta. To všechno věděli už v 18. a 19. století a bylo to velké lákadlo, i když tam byly ještě další zájmy. Hledaly se kratší námořní cesty na Dálný východ, severovýchodní a severozápadní průjezd, případně cesta přímo přes pól. Záhy se ukázalo, že přes pól to nejde, že tam je moc ledu. Ale přesto ještě během 19. století existovaly dost fantastické představy o tom prostoru na severním pólu a okolo něj. Když si vezmete například mapy ještě z první poloviny 20. století, tak tam je řada zemí zakreslených jakoby útržkovitě nebo přerušovanou čarou, které tam údajně viděly různé výpravy, které spěly k severnímu pólu - a pak se ukázalo, že ty země pravděpodobně nikdy neexistovaly. Sannikovova země, Gillesova země, Crockerova země, ty už dneska na mapě nenajdeme. Takže tam byl zájem cestou k pólu objevit ještě něco neznámého, nějaké nové země. Navíc ještě v první polovině 19. století byly takové fantastické teorie, které se šířily hlavně ve Spojených státech, že kromě našeho světa existuje ještě jeden vnitřní, který je taky obydlený a vstup do něj že vede právě přes zemské póly, kde jsou velké otvory, kterými lze do tohoto vnitřního světa naší planety vstoupit. Třeba Petterman a další geografové se domnívali, že ledový krunýř, na který lodi narážely za Špicberky, u Grónska a v Kanadě, je jen prstenec, za kterým je volné moře a možná i nějaké země. Stačí prorazit ten prstenec a dostanete se volně až k pólu. Jak známo, různé představy o tom, co je na pólu, lákaly i Julese Verna, velkého fantastu, který tam už někdy v 60. letech 19. století nechal doplout svého hrdinu, kapitána Hatterase, který objevil přímo na severním pólu činný vulkán. To všechno rozněcovalo různé představy a stalo se metou, otázkou cti, národní i osobní, a také otázkou prestiže dojít tam první a opravdu zjistit, co tam je, jak to tam vypadá, jak to působí na člověka - prostě dokázat to. Je to jako když se lidé ptají, proč se sápat na Everest. Těm říkám: protože tam ten vrchol je. To prostě člověka láká. A na severním pólu je ještě řada lákadel navíc.


Polární badatel Robert Peary v roce 1909.

V letošním roce uběhlo rovných sto let od dobytí severního pólu americkým polárníkem Robertem Pearym. Ještě o rok dříve tam podle vlastního tvrzení byl jiný Američan - Frederick Cook. Jemu nakonec historie neuvěřila, zatímco Pearymu nadlouho ano. To se však před časem změnilo. Co si současní historici myslí o těchto dvou polárnících a jejich výpravách? Opravdu byli na pólu?

Stanislav Bártl: V současné době se většina historiků, kteří se zabývají tímto tématem, a vůbec polárních expertů, přiklání k názoru, že tam nebyli ani jeden, ani druhý. Nepřiblížili se k pólu víc než na nějakých 100 kilometrů; pravděpodobně jim scházelo ještě víc, možná až 200 kilometrů. Rozhodujícím faktorem, kdy se to převážilo i vzhledem k Pearymu - v tom smyslu, že to od něj byla mystifikace - bylo uveřejnění jeho osobního deníku, který si vedl během cesty na pól. Jeho rodina ho držela v tajnosti až do 80. let 20. století, kdy byl v Americe natočen film, dokumentární drama, kde byl Cook vylíčen jako čestný, kladný hrdina, který na pól opravdu došel, zatímco Peary z toho vyšel velmi negativně - Cookovi kladl různé překážky, obviňoval ho a podobně. To rozzlobilo Pearyho přívržence, kteří přiměli jeho rodinu, aby ten deník odtajnila, aby už se konečně udělalo jasno a všechny pomluvy se smetly. Deník svěřili k analýze člověku, který byl v té době skutečně nejpovolanější - byl to Wally Herbert, britský polárník, který vedl koncem 60. let první expedici, která přešla napříč Severním ledovým oceánem z Aljašky přes severní pól na Špicberky. Svou úžasnou cestu absolvoval klasickým stylem, to znamená se psím spřežením a jen s určitou leteckou podporou, která mu shazovala zásoby. Uprostřed své cesty přezimoval, protože by ji samozřejmě během jednoho léta nestihl. No a tenhle člověk víc než kdokoli jiný mohl posoudit, co ten Pearyho deník vlastně obsahuje, porozumět všem historickým i přírodním souvislostem, zjistit v čem jsou slabiny a v čem přesvědčivé argumenty. Ten člověk se tím zabýval tři roky, znovu vyjel do Arktidy, znovu si postavil stan na severním pólu a během těch tří let dostal třikrát srdeční záchvat. On byl totiž předtím velkým příznivcem a obdivovatelem Pearyho a teď najednou zjišťoval z deníkových zápisků a souvislostí, že to tak prostě nebylo, že jeho hrdina zřejmě, stejně jako Cook, úmyslně klamal veřejnost. Napsal o tom knihu, jejíž název volně přeložený do češtiny zní Smyčka z vavřínů. Píše v ní, že oba polárníci prostě podlehli touze po slávě a uznání, hlavně ale Peary. Ono je to svým způsobem pochopitelné. Peary předtím podnikl asi šest výprav do Arktidy, postupně se přibližoval přes severní Grónsko, probádal to tam a udělal takový výpad na oceán, kdy došel asi na 87. rovnoběžku. Věnoval tomu vlastně v dospělosti celý život. Stálo ho to námahu, různé oběti; byl to jeho životní cíl. Bylo mu už dvaapadesát a věděl, že jestli se tahle cesta nepovede, tak už se mu nepovede nikdy. Cítil zřejmě morální oprávnění předstírat ten konec a dočkat se toho uznání, než aby zapadl jako neúspěšný dobyvatel pólu. Takže takhle se to dá posuzovat - byl to sice klam, ale jinak si ti lidé skutečně svým způsobem zaslouží uznání a obdiv, za další práci kterou vykonali.

Když ne Peary a Cook, tak kdo tedy? Kdo byl na severním pólu jako první? Dalšími kandidáty v řadě jsou Richard Byrd a Floyd Bennet, američtí letci, z nichž ten první se později stal slavným polárním badatelem. Jejich letoun Josephina Fordová nad severním pólem zakroužil v květnu roku 1926; nepřistál tam, ale znovu se vrátil na základnu na Špicberkách. I kolem tohoto prvenství časem vznikly pochybnosti. Proč?


Vzducholoď Norge, která donesla první badatele nad severní pól.

Nezpochybnitelné prvenství na severním pólu tedy zřejmě patří mezinárodní expedici slavného norského polárníka Roalda Amundsena, amerického letce a polárníka Lincolna Ellswortha a italského důstojníka letectva a též polárního badatele Umberta Nobileho. Jejich vzducholoď Norge přeletěla přes pól 11. května 1926 během letu ze Špicberk na Aljašku. Roald Amundsen se tak stal skutečným vítězem nad oběma póly - ten jižní dobyl jako první v prosinci roku 1911... Umberto Nobile se nad severní pól vrátil podruhé roku 1928 se vzducholodí Italia. Této nešťastné výpravy se zúčastnil i český fyzik a později spisovatel František Běhounek, první Čech, který doletěl nad severní pól. On i Nobile měli štěstí. Vzducholoď totiž na zpáteční cestě ztroskotala a jen část posádky se podařilo zachránit... Ani jedna ze vzducholodí na pólu nepřistála, nikdo z členů obou posádek se tam nedotkl ledu, a tak jejich prvenství pro někoho možná není tak "čisté", jak by mělo nebo mohlo být. Ovšem, popravdě řečeno, dotknout se severního pólu není jen tak - a v dobách prvních dobyvatelů to bylo ještě složitější. Jak vůbec poznali, že jsou na pólu? Jak se tam určovala zeměpisná poloha?

Na severní pól se podíváme znovu za týden - opět s novinářem, publicistou a spisovatelem Stanislavem Bártlem. Zajímat nás budou především Rusové a jejich prvenství... Údajná i ta skutečná.

Vysíláno v Planetáriu č. 46/2009, 14. - 20. listopadu 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (17:30).

autoři: frv , Stanislav Bártl
Spustit audio