23. října  2012 v 09:40  rubrika: Analýzy

Jiří Stránský: Lang Lang, Jiří Mucha a umění vyzařovati sebe

Čínský pianista Lang Lang - Foto:  Cami Music, Detlef Schneider

Čínský pianista Lang LangFoto:  Cami Music, Detlef Schneider

Letošní mezinárodní televizní festival filmů o hudbě a tanci Zlatá Praha vyhrál německý film o geniálním čínském pianistovi Lang Langovi - nebo Langovi Langovi nebo o pianistovi, co se jmenuje Lang Lang… Ač spisovatel, který by to měl vědět, na mou duši netuším, co si s tímhle jménem počít.

Ale to není důležité - důležité je, co tenhle teď už třicetiletý mládenec (je mi k smíchu říkat „teď už třicetiletý“, a k tomu ještě „mládenec“) nejenže dovede s klávesami, ale i se sebou samým, propojeným s klaviaturou, skrz kterou předává publiku svůj pocit o Lisztovi a jiných mistrech, a klidně si k tomu přivede i jednoho z králů piánového jazzu Herbieho Hancocka. A vy z té krásy naslouchání a umění, které ten klučina rozdává, jste někdo jiný než ten, co si Langa Langa přišel poslechnout, jako si už přišel poslechnout řadu pianistů před ním. 

Říkal jsem si při tom, že možná – stejně jako já – zapomíná dýchat i fundamentalistický milovník dechovky, protože tohle, co slyším, musí dostat každého. A jak o tom ten Lang Lang dovede mluvit! A jak hrál Liszta na zimním stadionu pro nejlepší světové krasobruslaře, jak přeměnil své piano v klíč, jímž odemkl šanghajskou olympiádu nejen těm na stadionu, ale snad miliardě dalších lidí… 

A jak z toho byl groggy, ale jen co se otřepal, šel cvičit, a ty prsty, co cvičily, byly zblízka vidět a bylo to jako by místo pořádného krupobití na chvilku nastalo tónobití, až jsem se z toho krčil... 

Rozpovídal jsem se takhle o dobré věci, protože pár dní před tím, než jsem viděl ten film, jsem dočetl knížku o Jiřím Muchovi coby Společenském agentovi (tak se to jmenuje – „Společenský agent Jiří Mucha“). A před pár dny taky umřela jeho žena Geraldina Muchová, kterou jsem (s jejím synem tříletým Johnem) kdysi doprovázel, když jí povolili návštěvu manžela-vězně Jiřího, rubajícího uhlí na dole Fierlinger II u Kladna společně s mým bratrem. 

Bratr byl taky na tom seznamu zahraničních korespondentů, co u sebe nosil slavný americký novinář a pro estébáky špión William neboli Bill Oatis, kterého – jak autor knížky Charles Laurence popisuje – estébákům udal sám Jiří Mucha. 

Taky bych možná měl připomenout, že Jiří Mucha byl prvním polistopadovým prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu, a nejen to, že jsme se znali dlouho a potkali jsme se oba coby vězňové na Pankráci. Napsal o svém věznění knížku, co se jmenuje Studené slunce a je opravdu studená, protože Jiří v kriminále trpěl jak zvíře a měli jsme kvůli tomu spolu neshodu, mohu-li to takhle elegantně nazvat. 

Ta neshoda spočívala v tom, že já si coby vězeň fasádník propíchl nohu rezavým hřebíkem a měl jsem několik otrav, takže jsem na necelých 14 dní dělal písaře v pankrácké vězeňské ambulanci, kam chodili ze všech oddělení. A z transportky tam přivedli s bércovými vředy Jiřího Muchu. 

Byl na tom zle a prosil mě, abych se přimluvil u muklovského doktora, aby mu naordinoval to nejlepší, co bylo k mání. Moc se při tom litoval a mně to nedalo, abych mu nepřipomněl, že kdysi před válkou ho tatínkův šofér vozil do Spolku Mánes na břehu Vltavy zakládat místní organizaci komunistické strany a že si vlastně na svůj momentální osud přispěl sám. 

Pak se odehrál rok 1968, pak můj druhý kriminál a po návratu jsem šel nosit cimbál do Státního souboru písní a tanců se sídlem na Pohořelci. A tam jsem po letech Jirku potkal (neb bydlel za rohem na Hradčanském náměstí), a on mě poznal už na dálku a volal, že tak, jak jsem naše setkání popsal v jedné povídce, to nebylo. Mezitím můj bratr a Jirkův komplic utekl do Švýcar a Jiří se tam občas stavěl v doprovodu hodně mladých dam. 

A pak čas oponou trhnul a my se potkali v PEN klubu, a mně bylo poněkud úzko ze všeho, co jsem o Jirkovi věděl (až po husí kůži), když ho výbor PEN klubu zvolil prezidentem. 

Možná i proto první, co se mi připomnělo, když ta knížka o Jirkovi vyšla, byla slavná věta svatého Augustina: Ars est disfusivum sui – umění jest vyzařování sebe. A tím se vlastně zase vracím k tomu Lang Langovi... 

 

Jiří Stránský: Lang Lang, Jiří Mucha a umění vyzařovati sebe

Vložit na svůj web

Autor je spisovatel 

Autor:  Jiří  Stránský
Pořad: Zamyšlení Rádia Česko  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas