13. června  2011 v 08:55  rubrika: Analýzy

Petr Honzejk: Viděli jste někdy přepracovaného železničáře?

na nádraží - Foto: Jan Rosenauer

na nádražíFoto: Jan Rosenauer

Citátem minulého týdne je nesporně úvaha předáka železničních odborů Jaroslava Pejši o délce stávky modré armády: "Hodina to nebude, to by si cestující mysleli, že máme zpoždění," pravil ten dobrý muž. Hm. Takže to asi nebudou ani dvě nebo tři hodiny, chtělo by se dodat.

Na tom citátu je ale neuvěřitelné hlavně to, že odborář, chystající se udělat ze života peklo statisícům lidí, kteří se kvůli němu nedostanou včas do práce, v klidu přiznává, že svou vlastní práci nedělá dobře. 

Jak to na dráze chodí, popisuje aktuální facebookový zápisek jednoho z kolegů, který má to štěstí, že se denně dopravuje vlakem z Ústí nad Labem do Prahy. Dovolím si citovat doslova: 

„Když nemaj náhodou rozbitou lokomotivu nebo vytrhaný koleje, tak si ignorantský mašinfýra nevšimne červené, projede ji, což nás na půl hodiny zastaví, než se to vyšetří. Pak nás předjede vlak, který vyjíždí z Ústí o 40 minut později. A do toho přijde revizor a jako by se nechumelilo, začne kontrolovat jízdenky. A tahle banda chce stávkovat?!“ 

Nic proti stávce jako takové, každý má právo prosazovat své zájmy a pokud to neudělá nátlakem, nikdo ho nebude brát vážně - viděli jsme to u lékařů při akci Děkujeme, odcházíme. Jenže tady je rozdíl. 

Zatímco u lékařů šlo o protest skupiny, která dělá vesměs svou práci dobře a věnuje ji veškerý čas, železničáři jsou spíše onou „bandou“, kterou popsal kolega. Schválně – viděli jste někdy přepracovaného železničáře? 

Železničáři budou mít právo na stávku až ve chvíli, kdy budou fungovat úplně jinak. Třeba tak, jako jejich západoevropští kolegové v další železniční historce, tentokrát od redakční kolegyně. Tato dáma v Bruselu na nádraží nedávno naskočila s jízdenkou za dvě eura do vlaku s cedulí „letiště“. 

Vlak se rozjel, nabral nečekanou rychlost, a když za půl hodiny dorazil průvodčí, ptala se ho, kdy že už budou na letišti. „Asi za dvě hodiny,“ odvětil průvodčí. „Na bruselkém letišti za dvě hodiny?!“ vyděsila se kolegyně - „Mě to za dvacet minut letí!“ 

„My ale nejedeme do Bruselu, jedeme do Paříže na Charles de Gaule,“ na to průvodčí. S pochopením pohlédl na jízdenku za dvě eura, kterou napůl zhroucená kolegyně žmoulala v ruce a dodal. „Klid, já vám dojdu uvařit kafe.“ 

Jak by dopadla tahle historka přenesená do reálíí českých drah, radši nedomýšlet. 

V českém vlaku se člověk stále necítí jako zákazník, spíš jako vetřelec. Železničáři se nepovažují za ty, kdo cestujícím poskytují službu, ale za ty, kdo jim udělují jakousi milost. Člověk má být rád, že se vůbec odněkud někam dostane. 

Z téhle mentality pak vyrůstají věty železničního odboráře Pejši, který mluví o zpoždění jako o něčem normálním a ani maličko se nestydí se, že stávkou způsobí lidem problémy. 

Čeští železničáři by svůj boj za stravenky a řežijky, tedy za to, co jim dotují jiní lidé ze svých daní, měli prohrát. Hlavně z výchovných důvodů. Totiž aby si uvědomili, že my – neželezničáři - nejsme od toho, abychom uspokojovali jejich potřeby, ale že oni mají naopak sloužit nám. 

Až se poměry na české železnici změní a železničářům bude ubližováno, ať si stávkují. Budu první, kdo jim přinese na nádraží kafe a balík buchet. Tentokrát je mi líto, ale vojákům modré armády mohu říci jen jedno: v téhle válce s vámi nejedu. 

 

Petr Honzejk: Viděli jste někdy přepracovaného železničáře?

Vložit na svůj web

Autor je redaktor Hospodářských novin 

Autor:  Petr Honzejk
Pořad: Ranní zamyšlení  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: vysíláno do ledna 2011  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas