Patricie Polanská: Referendum: Překvapení v prvním kole

Málokdo si asi vsadí na to, že by komunistický návrh zákona o referendu o Lisabonské smlouvě přežil déle než právě první čtení. Návrh na jeho zamítnutí k jistému překvapení přihlížejících neprošel. K definitivnímu schválení by ale bylo zapotřebí ústavní většiny 120 hlasů, a ty k dispozici nejsou. Co na celé epizodě stojí za zaznamenání je fakt, jak referendum, ten v mnoha stranách vzývaný nástroj přímé demokracie, dostane na frak, pokud je konfrontován s reálnou situací a řekněme pragmatickou politikou.

Komunistickému návrhu do dalšího kola projednávání pomohli mimo jiné i tři rebelující poslanci z ODS Vlastimil Tlustý, Alena Páralová a Aleš Rádl i dva jejich exkolegové, nezařazení poslanci Juraj Raninec a Jan Schwippel. Tedy politici pocházející ze strany, která jinak dává na odiv přímo fyzický odpor k jakýmkoli prvkům přímé demokracie.

Podle kobercových kuloárových řečí se nicméně zdá, že i řada dalších členů ODS by zase v tomto případě svou nechuť k referendu vcelku překonala. Jen kdyby to vyřešilo situaci. Nemáme-li Alexandra Makedonského a jeho meč, pusťme na Lisabonskou smlouvu lid, ať rozhodne za nás ten stranický gordický uzel, který je s eurosmlouvou spojen.

Uzel, jehož konce nutné k rozvázání nevidět, je známý: část ODS vyhrožuje, že pokud Lisabonská smlouva projde v parlamentu i za aktivní účasti poslanců za ODS, opustí stranu. Což by velmi pravděpodobně vedlo také k pádu vlády. Kromě toho se zdá, že splnění pořadí priorit, které stanovil prosincový kongres - tedy nejprve ratifikovat smlouvy o umístění amerického radaru, pak teprve Lisabon, se vzdaluje do nedohledna.

Projednávání smluv o radaru bylo za pomoci a na návrh koaličních partnerů, Strany zelených, vymeteno z programu této schůze a ví bůh, kdy se na něj dostane. Mimochodem, člověk by vzápětí čekal vypuknutí další vnitrokoaliční války. Zatím je kupodivu klid. Asi i proto, že to s radarem po nástupu nové americké administrativy zase nevypadá tak aktuálně.

Legrační - i když jak se to vezme - je ale také postoj sociální demokracie, která jinak referenda prosazuje, kde může. Ta návrh na všelidové hlasování o Lisabonské smlouvě odmítá. Důvody? Podle Zdeňka Jičínského jde o návrh účelový, podle Lubomíra Zaorávka jde o návrh "zcela mimo realitu". Komunisté s ním podle nich přišli pozdě, a návrh teď slouží jen k odkladu hlasování ve Sněmovně. A pomáhá ODS. A už vůbec nemá šanci získat potřebnou ústavní většinu.

Pak existuje ještě jeden důvod, který tu a tam probleskuje v rozhovorech se sociálními demokraty. Totiž, ti čeští by zřejmě nebyli pochváleni od evropských sociálních demokratů, kteří jsou proti ratifikaci pomocí referenda. Bylo by sice fajn, kdyby se česká politická strana, která má jinak plnou pusu českých národních zájmů řídila tím, co je dobré a vhodné pro Českou republiku.

A když jde o Lisabonskou smlouvu, která přeci jen znamená další posun v evropské integraci, není referendum v principu tolik od věci. Ale budiž, někdy české a evropské může splývat. Referendum se prostě i v Lidovém domě někdy hodí, a někdy nehodí.

Je ale možné, že zdaleka neřeklo poslední slovo. Pokud se najde v ODS dost frustrovaných poslanců, kteří vymění naději na ne Lisabonské smlouvě v referendu za vlastní ne Topolánkově vládě ve Sněmovně při hlasování o nedůvěře a předčasné volby, pak možná i všelidové hlasování dostane v sociální demokracii milost.

Alespoň to občas naznačuje předseda ČSSD Jiří Paroubek. Ten ale také v půli ledna nejspíš v záchvatu upřímnosti v České televizi řekl, že hlasy ochotné ukončit život vlády Mirka Topolánka by prý v zásadě byly. Jenže každý politik, říká Paroubek, si musí klást otázku, co bude poté. A právě to v tuto chvíli předseda sociální demokracie neví.

Spustit audio