Petr Fischer: České osvícenství

22. květen 2009

Praštilo mě to do ucha. To slovo jsem opravdu už dlouho neslyšel, ve veřejném projevu politika v Česku je to něco neslýchaného. Doslova. Jenže jsme v Německu. Frank-Walter Steinmeier, sociálně demokratický kandidát na budoucího kancléře, stojí za mluvícím pultem patnáct metrů ode mne a hovoří o kultuře osvícenství, kterou je třeba šířit dál do světa. Osvícenství. Kdo ještě tohle slovo zná? A kdo mu v Evropě rozumí?

"Jasně, že si pamatuji na ten slavný esej Immanuela Kanta Co je to osvícenství," přiznala se naše průvodkyně Berlínem. "Znám dokonce prvních několik vět nazpaměť: 'Osvícenství je vykročení člověka z jeho jím samým zaviněné nesvéprávnosti. Nesvéprávnost je neschopnost používat svůj vlastní rozum bez cizího vedení. Tato nesvéprávnost je zaviněná námi samými, když její příčinou není nedostatek rozumu, nýbrž nedostatek rozhodnosti a odvahy používat ho bez cizího vedení. Sapere aude! Měj odvahu používat vlastní rozum! je tedy heslem osvícenství'."

Bylo to poněkud šokující zjištění. Osvícenství není v Německu slovo z historie, nýbrž pojem, který žije. Aufklärung zůstává skutečnou tradicí, tedy něčím, co je sice z časového hlediska teoreticky už dávno za námi, nicméně co s námi prakticky pořád nějak žije. Tedy ne s námi, nýbrž s Němci. Ale jaká potom tradice, tradice ve výše uvedeném smyslu, žije v Česku. Tak, abychom ji nemuseli uměle křísit, neustále si ji připomínat, násilně implantovat, protože je prostě přirozenou součástí společného prostoru?

Nenašel jsem nic, co by takové definici vyhovovalo. Masarykovo "nebát se a nekrást"? Kdo by si na to staré heslo vzpomněl. Pragmatická tradice, kterou se snažil do národního těla naroubovat Karel Čapek? Pragmatismus má dnes už jen ryzí podobu omezeného zájmu o sebe, nikoli podobu obecné, eticky založené filozofie. Husova starost o pravdu, která vítězí? Ale pravda je dnes přece to, co si jako pravdu vyrobíme nebo co jako pravdu umluvíme. Patočkova citlivost k otřásajícím Událostem a jejich dějinným výzvám? Koho takové vznešené hlouposti zajímají, běží-li kolem přítomnost, nabízející spoustu orgastických zážitků - ihned.

Byla to děsivě prázdná chvíle, jejíž hrůznost jsem nejprve přičítal svým nedostatečným znalostem historie, posléze odtrženosti od dění. Je možné, že jsem se s žádným samozřejmým tradičním proudem v Česku nepotkal jednoduše proto, že zůstávám uzavřený ve zdech každodennosti. Ale pak jsem se přiklonil k jiné možnosti: žijeme svět bez tradice - jenže vadí to někomu?

Češi přece nejsou nomádi, nepotřebují si s sebou nosit ideály, které využijí i ve světě. Chtějí povětšinou zůstat doma, žít domovem, vlastními starostmi a doma se může klidně žít jen tak, prostě tím, že žijeme. Osvícenské heslo "sapere aude", měj odvahu používat svůj rozum (ale ten rozum je pro Kanta univerzální), tu ale zůstává. Jen v hodně omezené, regionální verzi. Máme odvahu ke "svému" rozumu, ten "jejich" nás nezajímá. Nakonec přece nějaká tradice, ať už si o ní myslíme cokoliv.

Autor je redaktor Hospodářských novin

Spustit audio