8. ledna  2012 v 10:10  rubrika: Příběhy 20.století

Ivan Medek: Chartu jsem podepsal, abych se zbavil pocitu schizofrenie

Ivan Medek - Foto:  ČTK

Ivan MedekFoto:  ČTK

Prohlášení Charty 77 nese datum 1. ledna, ale „narozeniny“ nejznámějšího československého opozičního hnutí (letos už 35.) by se vlastně mohly připomínat celý rok. Dne 6. ledna 1977 pronásledovala policie Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského, když odesílali poštou prohlášení Charty; koncem prosince se konala demonstrace loajality k režimu, tzv. Anticharta. V březnu zemřel - uštván policií - mluvčí Charty, filozof Jan Patočka...

Počátek Charty se odvíjí od pronásledování členů undergroundové hudební skupiny The Plastic People of the Universe. V roce 1976 byli jako protisocialistické živly za svou tvorbu uvězněni a hnáni před soud. 

Dramatik Václav Havel a filozof Jiří Němec se tehdy rozhodli uspořádat kampaň na jejich podporu - z jednoduchého důvodu, totiž že lidská svoboda je nedělitelná. 

Havel s Němcem přesvědčili lidi nejrůznějších názorů a politických orientací, že je třeba se sjednotit a spolupracovat. O pár měsíců později to vedlo k rozhodnutí pokračovat ve společném odporu - a k sepsání Prohlášení Charty 77. Jak před několika lety vzpomínal jeden ze signatářů Ivan Medek: 

„Role Plastiků při formování Charty byla v podstatě velmi prostá: jejich zatčení představovalo poslední kapku v režimních ničemnostech. Dál už to nešlo.“ 

Prohlášení Charty 77 se o opíralo o Helsinské dohody, které Československo ratifikovalo a které se staly součástí jeho právního řádu. V textu se poukazovalo na to, že ČSSR dodržuje helsinské mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech pouze na papíře. 

Stojí v něm například, že právo na svobodu projevu je zcela iluzorní, že desítky tisíc občanů nesmějí pracovat ve svém oboru, že statisícům dalších je odpírána "svoboda od strachu". Charta 77 se označila za volné, neformální a otevřené společenství - žádala odstranění nesvobody a konstruktivní dialog s komunistickou mocí. 

Pro řadu ze signatářů „první vlny“ měl popis okamžité následky, například vyhazov ze zaměstnání. Medek vzpomíná: 

„Zavolal si mne ředitel Supraphonu, takový docela sympatický člověk, a řekl mi, že mi musí dát výpověď. Já jsem se zeptal, jestli je to kvůli Chartě, on to popřel. Ten člověk byl z té situace zoufalý, ale já jsem řekl, že budu podnik žalovat. On mi odpověděl: to můžete, ale prohrajete to.“ 

Ivan Medek si tedy našel advokátku Dagmar Burešovou, dal věc k soudu a jeho právnička, „prohlásila, že neví, o co se opírá má výpověď - a že jestli je to kvůli Chartě 77, že trvá na tom, aby se prohlášení Charty 77 u soudu přečetlo. To nešlo, ona na tom trvala nadále a u třetího státní Supraphon prohrál, protože nedokázali odargumentovat, proč jsem dostal vyhazov. Museli mi doplatit výplatu za tři měsíce, ale samozřejmě, že zpátky mne nezvali. A vyhodili ještě další lidi, kteří s mou výpovědí nesouhlasili.“ 

Je jisté, že chartisté spustili „novou vlnu“ protitotalitní opozice v Československu, ale o co jim vlastně šlo? V jaké společenské atmosféře žili? Jak se rozhodovali a jaké metody proti nim státní aparát používal? V dokumentu z cyklu Příběhy 20. století budou vzpomínat mimo jiné Miloš Rejchrt, Petruška Sustrová, Olga Stankovičová a Ivan Medek. 

Pořad můžete slyšet na Rádiu Česko v premiéře v neděli 8. ledna 2012 krátce po 10. hodině a v repríze v sobotu 14. ledna 2012 po 13. hodině. 

Autor:  Adam Drda  (adr)
Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas