Měly svojí dívčí hrdost a milovaly, StB je nezlomila

2. prosinec 2012

Věru Roubalovou-Kostlánovou, bývalou disidentku, matku tří dětí předvolala Státní bezpečnost někdy v roce 1977 na výslech. Policisté jí vyhrožovali, že jí vezmou děti, zavřou manžela. Obstála a svůj podpis pod Chartou 77 neodvolala.

I Miluška Havlůjová o 20 let dříve ve vyšetřovně StB prožila těžko představitelné peklo. Agenti StB jí sebrali plačícího syna přímo z náručí a zavřeli ho do vedlejší místnosti. Ani to jí nedonutilo ke spolupráci.

Helenu Šidákovou uvěznili s ročním synem do cely, kde je drželi několik dní. Dítě odmítalo jíst vězeňskou stravu, naříkalo, přesto vězeňkyně dál kryla svého manžela-agenta chodce. Estébákům nepomohlo, ani když jí surově ztloukli.

Kde tyto dámy braly sílu vzdorovat? A jak dnes reflektují nejhorší chvíle svého života? Dozvíte se z dalších Příběhů 20. století, které Rádio Česko vysílá v premiéře v neděli 2. prosince 2012 po 10. hodině a v repríze v sobotu 8. prosince 2012 po 13. hodině.

Věra Roubalová-Kostlánová podepsala Chartu 77 v tzv. druhé vlně v průběhu roku 1977, tedy potom, co komunisté spustili do té doby nevídanou kampaň proti signatářům petice:

„S manželem jsme četli v Rudém právu článek Ztroskotanci a samozvanci osočující Chartisty. Zaujalo nás to. Byla to věc, která prostě uzrála a byla jasná. Podepsali jsme oba,“ vypráví Věra Roubalová, která se svým tehdejším mužem tajně vázala samizdaty na půdě jejich vysočinského domku.

Dobře věděla, že podpisem pod Chartu si veřejně zadělali na problémy. Když dostala předvolání k výslechu, obešla prý všechny známé z disentu a ptala se jich, co má dělat. I s manželem všechno promýšleli. Do vyšetřovny přišla sebejistá a připravená. Střídali se na ní typicky dva vyšetřovatelé – hodný a zlý:

“Ten hodný jen opakoval, že tohle přeci nemám zapotřebí, ať myslím na děti a manžela. Ten zlý křičel, že s námi zatočí. Vymlouvala jsem se, že mám špatné zkušenosti z 50. let, kdy mi zavřeli tátu, a že s nimi nebudu spolupracovat. Ten zlý toho zneužíval, že když prý odmítám mluvit, že asi někoho chráním a ten dotyčný asi nemá čisté svědomí, a oni odhalí naší trestnou činnost,“ popisuje výslechy Věra Roubalová-Kostlánová.

Miluška Havlůjová v době zatčení

V létě 1977 provedla StB v jejich domku razii a policisté objevili některé jejich samizdaty. Jejího muže pak věznili dva měsíce. Rodina byla v okolí očerňovaná, lidé se jim vyhýbali:

„Víte, byla to hnusná doba. Všude se lidé báli, někteří byli vyloženě zlí. Přitom to už byla doba, kdy se daly věci zkoušet. Museli jste ovšem počítat s tím, že to nemusí dobře dopadnout, že to prostě špatně skončí. V tom spočívá ta odvaha všech, kteří do toho šli,“ vzpomíná Věra Roubalová Kostlánová na dlouhé roky, kdy žili v permanentním strachu, co všechno mohou ztratit.

Dejte toho spratka pryč!

I otce Milušky Havlůjové věznili jako politického na začátku 50 let v uranovém lágru. Když se po roce a půl vrátil, sepsal, co zažil, do zprávy, kterou chtěl poslat přes spojku na Západ. Dokumenty měla předat jeho dcera. Právě když vezla svého syna v kočárku, zatkla jí StB.

„Tomášek mi seděl ve vyšetřovně na klíně a jedl rohlík. Když na mě začali křičet, rozbrečel se. Jeden z těch chlapů povídá, ´Dejte toho spratka pryč!´ a strčili ho za dveře. Nevěděla jsem, co tam je, co s ním dělají. Jen jsem opakovala: No počkejte!“ popisuje první výslech u StB Miluška Havlůjová.

Za pár hodin jí i se synem propustili. Při druhém výslechu to bylo o mnoho horší. Nařídili jí obléci si vězeňské hadry, na stůl před ní položili její civilní, pak jí postavili k oknu, kde na dvoře jezdila policistka s kočárkem. Po Havlůjové chtěli podepsat spolupráci.

„To bylo opravdu hrozné. Byla jsem naprosto zoufalá a začala jsem se modlit: ´Pane Bože, prosím, pomoz mi!´ A najednou se něco stalo, cítila jsem, že už nejsem sama, jakoby Pán Bůh stál vedle vás. Bylo mi jasné, že to prostě nemůžu podepsat! Tak jsem řekla, že ne. On všechny ty papíry sklidil ze stolu, zavolal službu a odtáhli mě dolů do ajnclíku, kde nebylo ani okno, jen holá zem. Tam mě nechali. Bylo to hrozné,“ vypráví Miluška Havůjová, kterou odsoudili na 5 let vězení.

Za dobré chování měla povolenou návštěvu, na kterou se ohromně těšila. Jenomže už o něco starší synek jí nepoznal: „To bych nikomu nepřála. Podíval se na tátu a říká, Tohle není moje maminka.“

Dlouho po propuštění trvalo než k ní opět našel vztah jako k matce. Někdejší politická vězeňkyně, bývalá starostka Rudné po roce 1989 svého dávného rozhodnutí ve vyšetřovně StB nelituje, říká, že jí to utvrzuje ve víře v Boha.

Helena Šidáková v roce 1948

Vězni zpívali ukolébavku

Helena Šidáková nesla v náruči syna, když se pokoušela v březnu 1949 přejít na Šumavě státní hranice. Její manžel Zdeněk Šidák, agent-chodec, který v Československu plnit tajné zpravodajské úkoly od americké CIC, jí našel spolehlivého převaděče.

Jít s ní nemohl, měl strach, že kdyby něco nevyšlo, byla by souzena jako jeho spojka. Sám se za rodinou do zahraničí chystal za několik dní. Převaděč kolem půl páté ráno se asi 200 metrů od čáry otočil a maminku s dítětem nechal samotné:

„Stalo se něco hrozného. Malý synek, který do té doby tvrdě spal, se probudil a začal plakat, ne plakat ale křičet! Rozléhalo se to po celém kraji. Snažila jsem se ho ze všech sil utišit, ale nic nepomáhalo,“ vypráví 87letá Helena Šidáková.

Křik slyšela fanatická komunistka, místní dojička krav, která právě mířila na ranní směnu do JZD. Zburcovala pohraniční stráž, která matku s dítětem zadržela. Helenu i s ročním synem uvěznili v klatovské věznici.

„Tenkrát tam se mnou vedl výslech zastupující soudce, slušný člověk, kterému jsem lhala. Tvrdila jsem, že cestuji za manželem do zahraničí. Ptal se, jak jsem ho proboha chtěla najít? Jak mě mohlo napadnout, vydat se s dítětem na takovou cestu? A že mě vlastně obdivuje. No a pak mě šoupli na celu. Malý Zdeněk plival ty hnědé omáčky s knedlíkem, vždyť znal jen sunar. Poskakoval po cele, když se mu chtělo čůrat, protože odmítal jít nad díru v zemi. Měli tam jen takový ten turecký záchod. V noci usedavě plakal. A představte si, co se stalo. Najednou celá věznice, všichni vězni, kteří vzlykání slyšeli, začali zpívat ukolébavku Princi můj maličký spi. To bylo tak silné, dojemné, až mě to rozplakalo,“ popisuje Helena jedny z nejtěžších a nezapomenutelných chvil svého života.

Za čtyři dny je velení věznice propustilo. Nikdo nestál o vězeňskou vzpouru. Helena se vydala za manželem. Měli domluvený úkryt u rodinných přátel ve Starém Kníně. Tady je pak StB přepadla:

„Postavila jsem se jim do cesty, nutně jsem je potřebovala zdržet. Mému muži šlo o život. Říkala jsme si, že mě zase pustí. Zdeněk utekl přes půdu, mě odvezli do Bartolomějské.“

Tam Helenu mučili, aby prozradila úkryt manžela. Fackovali jí, položili na lavici a tloukli jí pendreky přes nahé plosky nohou, poranili jí páteř, a protože se nemohla postavit na nohy, odtáhli jí na samotku:

„Nezapomenu na ty zděšené výrazy ve tvářích ostatních vězňů, kteří tam na chodbě stáli. Musela jsem vypadat hrozivě, nestihla jsem se upravit,“ směje se Helena Šidáková, kterou drželo vědomí, že její muž je už v bezpečí v zahraničí.

Mýlila se. Po několika měsících jí přivedli do místnosti, kde spatřila zbitého manžela. „No tak poplačte si, vidíte se na posledy!“ týrali oba vězně.

„Takovou radost jsme jim neudělali, oba jsme stáli a dívali se na sebe. Byla jsem na něj pyšná. Hrozně jsem se bála, že ho pověsí.“

Helena u soudu dostala 20 let vězení, její muž doživotí. Ke svému synovi se vrátila po šesti letech, na svého muže věrně čekala 14 let. V polovině 60. let, když propustili i Zdeňka Šidáka, několik týdnů trvalo, než se opět spolu sblížili a narodil se jim druhý syn.

Ceny paměti národa

Tyto dámy mají společné ocenění. Věře Roubalové-Kostlánové a Milušce Havůjové byla udělena v minulých letech Cena Paměti národa. Helena Šidáková je letos na tuto cenu nominovaná. Heleuě Šidákovou můžete podpořit a napsat vzkaz zde.

Slavnostní večer Udílení Cen Paměti národa proběhne 12. prosince 2012 v Národním divadle v přímém přenosu České televize a Českého rozhlasu. Večer režijně připravuje Matěj Forman.

Lístky zakoupíte v předprodeji Národního divadla nebo si je objednejte na webu cenypametinaroda.cz. Zdarma mají vstup lidé z Klubu přátel Paměti národa.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.