5. února  2012 v 10:10  rubrika: Příběhy 20.století

Nechali přítele s prostřeleným břichem na letišti, sami se pak zřítili

Zdeněk Mikš v listopadu 2008 - Foto: Post Bellum

Zdeněk Mikš v listopadu 2008Foto: Post Bellum

V noci 22. dubna 1949 odstartoval z letiště ve Vysokově u Náchoda sportovní letoun s posádkou. Tvořili ji kapitán Jaroslav Nýče, profesor navigace na Letecké vojenské akademii, podplukovník Jaroslav Muzika, velitel leteckého výcviku a někdejší pilot britské RAF a další tři jejich kolegové.

Přetížený aeroplán doletěl bez potíží až na letiště Manston v Anglii. Byl to ukázkový elegantní útěk několika pedagogů akademie, kteří se zachránili před téměř jistým kriminálem, v době, kdy mnozí jejich spolupracovníci už byli odsouzeni nebo drženi ve vyšetřovací vazbě. A jejich žáci? 

Někteří raději ze strachu vstoupili do Komunistické strany Československa, jiní už byli vyhozeni ze školy a zkoumali cesty, jimiž by se dostali na Západ. 

K takovým studentům patřil i Zdeněk Mikš, který naplánoval se spolužáky podobný husarský kousek jako jejich učitelé, jenomže vše dopadlo jinak. Tentokrát se na letišti umíralo. 

Zdeněk Mikš se narodil 7. října 1926 v rodině středoškolského učitele ve Dvoře Králové. Za války v roce 1944, to už byl osmnáctiletý student reálného gymnázia, musel uposlechnout rozkaz německých okupačních úřadů a nastoupit jako totálně nasazený do uniformovaných pracovních jednotek Technische Nothilfe. 

„Šlo o prapory technické nouzové pomoci, k nimž byli umisťováni především mladí lidé, schopní těžké fysické práce. Poslali mě pražských dílen Avie, kde jsem montoval součásti letadel, pak jsem putoval na výkopové a odklízecí práce do Humpolce a Havlíčkova Brodu,“ vzpomíná Zdeněk Mikš. 

Letadla se stala jeho životní láskou. Zdeněk se v roce 1946 se dostal na prestižní Leteckou vojenskou akademii (LVA) v Hradci králové. Létání se stalo jeho snem i posedlostí, toužil se stát civilním pilotem a jiná cesta než přes vojenskou akademii a armádu v té době ještě neexistovala. 

Mezi studenty na Letecké vojenské akademii panovala konkurence a řevnivost, neustále se předháněli a dobírali, kdo je lepší pilot, kdo je lepší v teorii a dalších disciplínách. To se ale rázem změnilo po únoru 1948. 

K ovládnutí školy a k perzekuci politicky nepohodlných studentů, která zachovávala jakési zdání spravedlnosti, jim stačilo pozměnit bodování: nejvíce bodů student získal nikoliv za odborné předměty, ale za ty osvětové. 

Na prvních místech v seznamu se najednou ocitali mladíci s ústy plnými komunistických frází, paradoxně ti, kteří byli před Únorem na posledních místech. 

„Většinou patřili k takové letecké spodině. Nešel bych s nimi létat skupinu ani za nic, poněvadž bych se bál, že by mne zabili,“ rozčiluje se dodnes Zdeněk Mikš. 

Po několika měsících pak přišla poslední zásadní změna: bezkonkurenčně nejvíc bodů student obdržel za členství v KSČ. V listopadu 1948 pozvali Mikše k politickému přezkoušení, podle něhož se mělo oficiálně rozhodnou, jestli zůstane na škole. 

Zdeněk Mikš věc považoval za dávno vyřešenou, protože o něm bylo všeobecně známo, že nové manýry, prosazované komunisty, nepodporuje: „U toho přezkoušení seděli študáci, kluci od nás, jeden větší lempl než druhý! A v čele kapitán politické osvěty Kugler!“ 

Prověrková komise vyloučila jen z Mikšovy třídy třináct akademiků včetně Zdeňka. Zbýval jim necelý půlrok do absolutoria. 

V noci 13. května 1949 kolem půlnoci se pět mladíků a jedna dívka (Zdeněk Mikš, Jan Horníček, Jaroslav Valášek, Miroslav Nový a Vlastimil Klenovský, který přivedl ještě svoji dívku – jemnou, krásnou a dlouhovlasou Hedu Prokopovou.) plíží podél železniční trati, vedoucí od Chocně směrem k letišti. 

Studenti musí zjistit, kde jsou strážní - esenbáci Bernard a Pochobratský, překvapit je, odzbrojit, svázat a vyzvednout klíče od hangáru. Všichni počítají s tím, že jakmile na policisty vytáhnou zbraně, dobrovolně se vzdají. 

Klenovský a Valášek se s pistolí v ruce plíží k čerstvě posekané travnaté rozjezdové ploše, kde stojí dvě letadla - jeden Sokol, kterého chtějí ukrást a ještě jedno menší, dolnoplošník typu Čáp. Klenovský se přikloní k Valáškovi a pošeptá mu, že už vidí jednoho z esenbáků, sedí v kokpitu druhého letounu, možná si hraje na pilota nebo nechce zůstat venku a podřimuje. Druhý esenbák je zřejmě ve strážnici, kde se svítí. 

Klenovský a Valášek se zezadu přiblíží k letadlu, Klenovský prudce otevře dveře kokpitu a zařve „Ruce vzhůru!“přičemž namíří pistoli na esenbáka Josefa Bernarda. 

Ten sebou leknutím škubne, a pak vytřeští oči, protože Klenovského dobře zná. Klenovský nějaký čas na letišti sloužil jako mechanik. 

„Co blbneš?“
„Neblbnu, vypadni z letadla a dej sem pušku, tohle je přepadení!“ křikne nervózně Klenovský. A policista najednou udělá něco, co dvacetiletí mladíci nečekali. Zvedne pušku a vystřelí. 

Kulka prosviští kolem, nikoho nezasáhne a Klenovský duchapřítomně chytí policistovu zbraň za hlaveň, zatímco Valášek vší silou tluče Bernarda do pravé ruky pažbou pistole. Esenbák supí a znovu mačká spoušť, ale Klenovský hlaveň bezpečně klopí k zemi. 

Svojí pistoli pak namíří na Bernardovy prsty a vypálí. Bernard vykřikne bolestí, pustí pušku, krvácí a ukazováček jeho levé ruky zůstává nepřirozeně vyklíněný na stranu. Rozpláče se a prosí mladíky, aby ho nezabíjeli, že se vzdává. 

Klenovský ho táhne z kabiny letadla a přitom křičí: „Kde je ten druhý!“ Bernard ukáže na strážnici, vzdálenou asi padesát metrů a Valášek s Klenovským vykročí, zraněného esenbáka vedou před sebou. 

Když otevřou dveře, stojí uprostřed neútulné policejní místnosti vyděšený policista Václav Pochobratský s rukama nahoře. Nechápavě se obrátí ke Klenovskému: 

„Vlasto!? To jsi ty!?“
„Nechte ruce nahoře a nikomu se nic nestane,“ ujišťuje oba esenbáky Klenovský. Valášek stále opakuje: „Jenom klid, jenom klid…“ 


Strážmistr Josef Bernard sípe bolestí, drží si prostřelenou ruku a prosí: „Kluci, neblbněte, nesmíte nás tady takhle nechat, prosím vás, vždyť nás za to zavřou. Nechte mě ležet na trávníku u letadel a nechte u mě zbraň, jako že jsem se bránil, to jim už dokážu vysvětlit!“ 

Nakonec ho studenti položí na trávu, svážou a jeho zbraň pohazují o několik metrů dál. Čeká je spousta práce, naplnit nádrže letounů. Heda se klepe, je vyplašená, nervózní, klukům všechno trvá strašně dlouho. Bernard ji zatím plačky prosí, že ho uzel na rukou strašně škrtí, tvrdí, že krvácí a jestli ho Heda neošetří, bude ho mít ho na svědomí. 

Dívka se k němu skloní a chce mu obvázat prst, ale nejde to, esenbák má ruce svázané za zády. Bernard se tedy se otočí a Heda mu mírně povoluje provazy, ve strážnici pak najde kus obvazu a prst mu omotá. A Bernard jí zatím povídá, že má ženu a dvě děti a že je rád, že ho nezastřelili. Svázaného a ošetřeného policistu přeruší Vlasta Klenovský, který na Hedu volá, že už se startuje. 

Posádky jsou ve dvou sportovních letadlech a chystají se rolovat: 

„Kam čert nemůže, tam nastrčí babu, jak se říká. Netušili jsme, že ten esenbák Hedu požádal, aby mu trochu povolila pouta na rukou. Vlastík seděl vedle mě a Heda na třetím sedadle za námi. Zavírám kabinu a v duchu si říkám: teď mi tady můžete všichni vlézt na záda! A v ten moment to začalo. Najednou slyším ránu, jako když práskne motor. A pak zaslechnu Hedu říkat: ´Vlastíku, on tě střelil?!´ Podíval jsem se na Vlastu a už mu jen klesla hlava, zůstal viset v popruzích. Jak jsem se pootočil, vidím koutkem oka, že za kabinou stojí esenbák a míří na mě puškou. Prudce jsem se sehnul, a protože jsem nebyl připoutaný, mohl jsem se ohnout až ke kolenům. Proto mám prostřelený obratel. Kulka se mi v ramenním kloubu otočila, roztrhla mi plíce a dodnes ji mám někde nad bránicí. Zůstal jsem nehybný, dělal jsem mrtvého. Vzápětí ten esenbák střelil Hedu, která pár vteřin chroptěla a umřela. Už neřekla ani slovo. Nikdy to nezapomenu: ‚Vlastíku on tě střelil...‘ – rána a konec,“ popisuje tragédii Zdeněk Mikš. 

Promiň, Zdeňku, jsme plný! 

Posádka letounu neměla šanci. Pistoli měl u sebe startující Vlasta Klenovský, který navíc ve tmě nemohl vidět, jak se Josef Bernard hbitě rozvázal, jakmile se Heda otočila a vyrazila k letadlu. Těžce zraněný Zdeněk Mikš sledoval koutkem oka, co bude esenbák dělat dál – a čekal, že vyrazí k druhému letadlu, kde se pokusí provést totéž, co před chvílí: pozabíjet posádku. 

„A teď si představte, vylezl jsem ven a doklopýtal ke klukům v té druhé mašině! Řekl jsem jim, co se stalo, že Vlastík a Heda jsou mrtví a mě střelili taky. No a kluci mi odpověděli: ´Jsme plný!´ Přidali plyn a odstartovali,“ vypráví Zdeněk Mikš. Zůstal na choceňském letišti postřelený, spolu se dvěma mrtvými v nepoužitelném letadle a se dvěma ozbrojenými esenbáky. 

Ze studentské party kromě Zdeňka Mikše žije Miroslav Nový: „No, ano, on přiběhl, oznámil nám, že ti dva jsou mrtví, že on je postřelenej. My jsme předpokládali, že tam přišla nějaká hlídka, tenkrát nás nenapadlo, že by se ten strážnej rozvázal. Vzhledem k tomu, že jsme očekávali nějakou další střelbu i na nás, tak jsme přidali plyn a odletěli jsme. Nehledě k tomu, že ten Sokol nebyl schopen unést dalšího člověka. Vzhledem k tomu slabému motoru co měl, i v těch třech bylo stoupání špatný a pomalý,“ vysvětluje pilot druhého letounu, proč svého přítele nechal na letišti. 

Druhý letoun odstartoval, měl však poškozený výškoměr. Posádka ztroskotala někde nad šumavskými kopci. Zázrakem přežili. StB však během jednoho dne všechny dopadla. Studenti, kteří přežili, u soudu vyfasovali mnohaleté tresty vězení, nikoliv smrt. 

Strážmistr Bernard i přes mnohé upomínání předsedajícího u soudu vypověděl, že střílel Klenovský, ostatní zbraně neměli a chovali se k němu slušně. 

Zdeněk Mikš dostal 30, odseděl si 13 let. 

Jeho příběh poslouchejte v premiéře v neděli 5. února 2012 po 10. hodině a v repríze v sobotu 11. února 2012 po 13. hodině na Rádiu Česko. 

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas