29. dubna  2012 v 10:10  rubrika: Příběhy 20.století

Za pomoc je čekala smrt

František Hovora dnes - Foto: Post Bellum

František Hovora dnesFoto: Post Bellum

Někomu popravili rodiče, jiný ztratil lásku. Někdo se musel tři roky ukrývat ve stodole a každý den se probouzet s hrůzou, že riskuje život svůj i svých blízkých, jiný byl probuzen, vyhnán v noční košili ven, jeho dům srovnali se zemí a ještě ten samý den se ocitl v koncentračním táboře. Taková byla doba před 70 lety.

Na jaře před 70 lety začali z Anglie do protektorátu vysílat parašutisty. Podařilo se jim obnovit radio spojení se zahraničím, vybudovali odbojářskou síť, zabili Heydricha. Kdokoliv jim pomohl riskoval život. Slavné Kubiše a Gabčíka zná každý, málokdo ty, kteří jim pomáhali, a dopadla na ně zuřivá nacistická odveta. 

Lidé byli hrozně zvědaví 

František Hovora se narodil 7. srpna 1914 v Pardubicích. V červnu 1942 skrýval radiotelegrafistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka. Po atentátu na tři roky zmizí. Zemřel v Pardubicích 9. ledna 2011. 

Krátce po atentátu ho prosí o pomoc radiotelegrafista ze Silveru Jiří Potůček. František ho ukryje, i s vysílačkou. Potůčkovi i dalším parašutistům v Pardubicích pomáhá čím dál víc lidí a riziko prozrazení roste. František proto spolu s matkou město opouští. Když se později matka Františka vrací do Pardubic v domnění, že hlavní vlna zatýkání přešla, je zatčena a popravena. 

O její smrti se František dozvídá z pouličních tlampačů. Sám se skrývá v lese, kam mu jídlo nosí jeho známý. Přichází zima a v lese by umrznul. Je zoufalý. Pomoc najde ve statku u rodiny Míčových. Nejprve se ukrývá ve stodole, později může do pokojů. 

„Němci přišli a pročesávali celou vesnici. Z úkrytu jsem je sledoval. Přes den jsem musel být opatrný, pokud možno, vůbec jsem ven nechodil. Lidé v okolí nebyli zlí, jenom hrozně zvědaví,“ vypráví Hovora. Tři roky ze statku prakticky nevyjde. 

Dům v Pardubicích, který před lety opustil, nachází po válce pobořený a vyrabovaný. Proto odchází do Karlových varů. Po roce 1948 je obviněn z napomáhání výsadkářům sloužícím kapitalistickému imperialismu. StB ho pronásleduje, ale uvězněn není.  

V lágru ztratila lásku  

Marie Bednaříková se narodila se 27. září 1921 ve Velkém Újezdu u Olomouce. Její bratr Bohumil Bednařík v lednu 1940 utekl do Anglii a byl zařazen do para-skupiny CHALK. Po atentátu zahájil K. H. Franka odvetnou Akci E, při které gestapo zatklo příbuzné politiků a vojáků, kteří emigrovali do zahraničí. Od 17. září 1942 Nacisté postupně uvěznili dva tisíce lidí, kteří byli shromažďováni v okresních věznicích a poté převezeni do Svatobořic. Celkem táborem prošly více než tři tisíce. S rodiči lágr přežila. 

Čtvrtek 17. září 1942, tři a půl měsíce po atentátu buší gestapo na dveře statku v Újezdu. Marii, matku, otce a jedenáctiletou sestru nakládají do aut a vezou do věznice v Lipníku. Otce vyslýchají v brněnských Kounicových kolejích, nutí ho dívat se na dvůr, kde se každý den konají hromadné popravy. 

Dokola jim opakuje, že o synovi nic neví, že na začátku války prostě zmizel. Prosí za rodinu. Po několika dnech se s nimi setkává ve Svatobořicích. Spí na palandách pro šest vězňů. Maminka denní příděl chleba přerozděluje, sama nenápadně jí nejméně. Vězni jsou ponižováni, mučeni hladem a zimou. Po roce propouští její zbídačenou matku Antonii, později i ostatní z rodiny. Prý jim pomohl táborový lékař Labonek.  

„Před válkou jsem chodila s jedním chlapcem. Když mě zavřeli, tak za mnou byl. Řekla jsme mu: ´Podívej, kdo ví, jestli se odsud vrátím. Nečekej na mě.‘ Vrátila jsem se, ale měl jinou. Pak se ke mně chtěl vrátit, ale já už nechtěla. Válka nás rozdělila,“ se slzami v očích vypráví Marie Bednaříková. 

Lidice poklidná vesnice 

Milada Cábová se narodila se 1. března 1924 v Lidicích. Po atentátu byla spolu se svou matkou a s dalšími ženami převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Na konci války přežila pochod smrti. Dnes opět žije v Lidicích. 

9. června 1942 se setměním vjíždí do Lidic auta plná vojáků. Nacisté vyhánějí obyvatele z domů, Někteří kráčí ještě v nočních košilích. Rozdělují je. Děti na jednu stranu, matky na druhou. Všichni pláčou a prosí o smilování. Ženy odváží na nádraží. V podvečer se před vězeňkyněmi otvírá brána pracovního lágru Ravensbrück. Řev, rychle do řady, spočítat. 

Ostatní vězeňkyně před nimi zatajují, co se v Lidicích stalo. 2. května 1945 jsou vězeňkyně zachráněny Rudou armádou. Jsou svobodné, cestují domů. Na hranicích je lidé vítají a vyjadřují jim upřímnou soustrast. Teprve teď se dozvídají, co se stalo. Jejich nejbližší jsou zavražděni, domovy vypáleny a srovnány se zemí. Mnohé z nich vysílením a bolestí omdlévají. Milada zažije šťastné shledání se svým snoubencem. 

Říká, že skutečnou hrůzu poznala až dlouho po válce, když měla sama děti: „Když se mi narodil Lubor, když jsem ho chovala, teprve jsem si uvědomila: ‘Kriste pane!´ To bylo něco strašného, když takové malé dítě máma musela dát. Když se jí to dítě drželo a volalo: ´Maminko, maminko, nedávej mě, já od tebe nechci!´“ dojemně popisuje v rozhlasovém dokumentu Milada Cábová. 

Příběh uslyšíte v premiéře v neděli 29. dubna 2012 po 10. hodině a v repríze v sobotu 5. května 2012 po 13. hodině.
 

Pořad: Příběhy 20. století  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05  |  Délka pořadu: 51 minut  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas