Umění odsouzené k zániku. Vyzkoušejte tvořit landart
„Jednou mi na to ideální místo přijede náklaďák a složí mi tam kámen a já postavím věc, která mě přežije,“ říká Honza Macek. Zní to možná jako zbožné přání bláznivého stavaře nebo architekta, ale není tomu tak. Macek se věnuje neobvyklé disciplíně landart.
„Landart vznikl v 60. letech jako vzdor proti komerčnímu umění v muzeích a galeriích. Umělci vylezli do přírody a začali tvořit na těžko dostupných místech z přírodních materiálů,“ říká Honza. Disciplína se velice rychle komercializovala a landartisté začali dělat čím dál šílenější a megalomanštější umělecká díla. To byl také případ legendárního landartisty Roberta Smithsona, který nechal v řece Hudson v New Yorku plavat umělý ostrov. Jeho velikášský koníček se mu nakonec stal osudným, když se s ním zřítila helikoptéra při obhlídce lokace pro dílo Amarillo Ramp. To nakonec v Texasu vzniklo až posmrtně.
Landart lidé často mylně označují za výtvory mimozemšťanů. To je třeba případ egyptského landartu Ocean Breath. V jeho středu je kruhové jezero, kolem kterého spirálovitě ustupují čím dál širší pískové jámy a vrcholky. Jakmile ho lidé poprvé viděli z letadla nebo ho objevili na Google Earth, začaly se šířit fámy, že je to práce ufonů. Přitom při pozornějším surfování lze dohledat, že autory jsou řečtí vizuální umělci.
Takový megalomanský landart se v českém prostředí netvoří. Dominují spíše malé, nenáročné stavby, na které člověk potřebuje minimum nebo žádné nástroje a jejichž stavba zabere řádově několik hodin. Mackova umělecká díla jsou obvykle červená, ale průmyslovou barvu k tomu nepoužívá. „Já si barvu vyrábím sám, tady v Trutnově je hodně červeného pískovce. Já ho nadrtím s vodou nebo nastrouhám. Tou vodou potom barvím ty věci nebo s tím přímo maluji obrazy.“ Cílem je být úplně soběstačný a spokojit se pouze s tím, co naleznete na místě.
„Brutálně jsem nastydl v zimě, protože jsem barvil sněhové koule takhle nadělanou barvou. Barvil jsem je v ešusu a ta koule mi přimrzla k ruce. Nemohl jsem ji sundat. Musel jsem si polít ruku čajem,“ popisuje jednu ze svých zimních eskapád Macek.
Mackův masterpiece jsou takzvané plovoucí kameny. Umělecké dílo, které vypadá na fotografiích skvěle, ale jeho vznik Honzu stál hodně energie, sil a přemlouvání. „Postavím pod vodou z kamenů věžičku a těsně nad hladinou dám kulatý kámen. Tvoří to takové linie, takže v řece nebo na jezírku vytvoříš iluzi, že tam plují kameny. Tak jsem to stavěl v dubnu a tady na horách je v dubnu dost kosa. Já jsem tam vždycky vběhl po pás, postavil jsem si nějaký kameny a ven. Obléct, ohřát se a znovu.“ Honza je na plovoucí kameny patřičně hrdý, protože se domnívá, že nikdo z landartistů před ním nic podobného nevytvořil.
Největším nepřítelem landartistů a landartu jsou paradoxně lidé. „Tenhle Golem měl tři metry. Říkal jsem si, že postavím obrovskou sochu, která vydrží a přečká i povodeň. Postavil jsem ji dál od řeky a samozřejmě to někdo zboural. Kdybych to postavil někde v polích, tak to tam stojí dodnes a stojí to 10, 15 let. Takhle nevydržel týden. Já to jako chápu, já už se na ně nezlobím. Jsem s tím smířený. Chápu, že je lehčí něco za dvě sekundy zbourat než za 6 hodin něco postavit,“ říká smutně Macek. Výtvory Mackova kamaráda Ondřeje Koudelky vydrží podstatně déle. Koudelka je staví v přírodě daleko od civilizace. Někdy dá k dispozici souřadnice, aby si diváci mohli dílko najít.
Případní zájemci o landart mají jedinečnou možnost setkat se s touto neobvyklou disciplínou naživo v rámci akce Nábřeží umělců, která proběhne 27. května na královéhradecké náplavce. Buďte ale připraveni, že vaše dílka vás určitě nepřežijí.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
