Předškolní děti

Host (Simona Hoskovcová): Já jsem z Prahy a částečně z Vídně. Moje maminka je Rakušanka, tatínka mám Čecha.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy mluvíte česky jako německy.

Host (Simona Hoskovcová): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Měla jste sama harmonické dětství?

Host (Simona Hoskovcová): Já si myslím, že celkem ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Nepocházíte náhodou z rodiny profesora Jiřího Hoskovce takto psychologa?

Host (Simona Hoskovcová): Ano, já jsem jeho dcera.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jsem hledala vaše jméno v encyklopedii Kdo je kdo, vy tam sice nejste, ale je tam profesor Hoskovec, takže jsem se dozvěděla, že jste vyrůstala s dvěma bratry. Snažil se vás tatínek - psycholog vychovávat nějak speciálně, to jest psychologicky?

Host (Simona Hoskovcová): Myslím, že ne. On nám dával hodně volnost. Snaží se hodně o harmonii, snaží se o pochopení. I tohleto se uplatnilo i ve výchově. Moderátor (Jana Klusáková): Takže tatínek u vás byl ten hodný a maminka byla ta přísná?

Host (Simona Hoskovcová): Někdo v té rodině přísný být musí, takže v naší rodině to spadlo na maminku.

Moderátor (Jana Klusáková): Začínají prázdniny, za dva měsíce máme září a je tedy nejvyšší čas promluvit na téma předškolní dítě. Jaké by měly být jeho poslední předškolní prázdniny? Měli by je rodiče zařídit nějak speciálně?

Host (Simona Hoskovcová): Je to určitě poslední příležitost, teda za předpokladu, že třeba to dítě se chystá do školky, rozvinout jeho samostatnost. Ty prázdniny - léto pro to poskytujou hodně možností. Takže rodiče by měli možná se snažit trošku dát víc prostoru tomu dítěti. Někdy i na té chatě třeba je to lépe možné než ve městě, protože to dítě je možné vypustit do zahrady. Nebýt neustále jako s ním za ruku. Vést ho k samostatnosti. Trénovat oblékání a takové ty praktické věci, které se mu pak budou hodit a které v té školce třeba zvyšují jeho sebevědomí a i třeba kladné hodnocení ze strany těch učitelek.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, vy mluvíte o dítěti, které půjde po prázdninách do školky. A dítě, které půjde po prázdninách školy do první třídy?

Host (Simona Hoskovcová): Dítě, které vlastně má poslední prázdniny předtím, než nastoupí do školy, tak by si je mělo určitě naplno užít a pokuď chceme připravit to dítě nějak na tu školu, tak spíš třeba ke konci těch prázdnin už tam začít zavádět nějaký režim a nebo zavádět do života dítěte takové určité povinnosti, které zaberou nějakou část dne toho dítěte. Tam nejčastější problém právě přechodu mezi prázdninami a potom docházkou do školy obecně je právě to, že vo prázdninách se nic nemusí a potom zase v té škole se musí. Na to je dobré to dítě připravit tím, že prostě denně bude mít 20 minut nějakou povinnost, jo, třeba pomoct doma nebo něco takového.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, vynášet smetí.

Host (Simona Hoskovcová): No a?

Moderátor (Jana Klusáková): Vzpomínáte si, kdy jste šla poprvé sama nakoupit?

Host (Simona Hoskovcová): To se musím přiznat, to si nevzpomínám, ale vzpomínám si, že jsme chodili stát do těch front a přece jenom to dětství jsem ještě strávila v době, kdy se stály fronty. Takže tím, že jsme byli tři, tak jsme mohli v rámci naší ulice obsadit několik front. To jsme byli ještě poměrně malí, ale nevzpomenu si, možná ta druhá třída.

Moderátor (Jana Klusáková): V některých rodinách děti slýchají - půjdeš do školy, tam tě srovnají a pak následuje řada příhod, kterými dospělý příbuzní dokládají, jak ve škole trpěli, že si na ně třídní učitelka zasedla a tak podobně. Co byste k tomu řekla?

Host (Simona Hoskovcová): To je ta nejhorší strategie asi, kterou rodiče můžou zvolit. Pokuď já chci, aby dítě něco zvládlo, tak jeden důležitý bod je, že k tomu získá pozitivní vztah nebo že se té situace nebude bát a bohužel to je velmi časté, že rodiče vyhrožují školou, vyhrožují školkou, vyhrožují návštěvou lékaře a potom se diví, že to dítě vlastně do té školy nechodí rádo nebo nejde rádo k lékaři. Takže v té přípravě je vždycky důležité mluvit o těch věcech v pozitivním smyslu.

Moderátor (Jana Klusáková): Některé děti jdou do první třídy jako nepopsané listy, nepoznají ani písmeno A a jiné zase běžně čtou. Jsou zvídavé děti, že se to naučí víceméně sami. Co byste řekla? Co je lepší - neumět vůbec nic a nebo už přece jenom něco trochu umět?

Host (Simona Hoskovcová): Někteří rodiče se snaží právě učit dítě číst nebo počítat, aby jakoby měly náskok do té školy a lépe ji pak zvládaly. Není to nutné, protože ta škola je od toho, aby se tam to dítě to psaní, čtení a počítání naučilo. Takže nic se neděje, pokud to dítě prostě číst neumí při nástupu do školy. Spíš to chce zase citlivě reagovat na to, co vidím u toho dítěte, o co má zájem a v tom zájmu ho podpořit. Takže určitě zase netlumit, pokuď má zájem - mámo, dobrý, co to je za písmenko, tak mu to samozřejmě řeknu, ale asi nemá cenu nějak cíleně ho trénovat v tom předškolním období.

Moderátor (Jana Klusáková): Čas vše mění i časy. Napsal Jan Neruda. A v poslední době navíc jakoby se všechno zrychlilo. Není tomu tak dávno, kdy se s léty školní osnovy příliš neměnily, jenom v dějepise se škrtalo. Současnost a budoucnost sebou nese odbourávání starých jistot a hodnot včetně rozpadu klasické rodiny. Obrovské množství možností volby. To cituji z vaší knížky Psychická odolnost předškolního dítěte. Jedna kolegyně mi líčila, jak jejího syna - prvňáka bolelo bříško. Absolvovali řadu vyšetření, odborníci konstatovali, že dítě je zdravé. Až jedna paní doktorka přišla na to, že potíže toho hocha zavinil stres. Matka to šla sdělit paní učitelce a ta takovou diagnózu znevážila. Česky řečeno se matce vysmála s tím, že šestileté dítě a stres, to že nejde dohromady.

Host (Simona Hoskovcová): Samozřejmě, že to jde dohromady. Děti prožívají stres z nejrůznějších věcí stejně tak, jako ho prožíváme my. Takže myslet si, že třeba šestileté dítě nemůže mít stres, to není správný názor.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano a co byste paní doktorko - vy jako odbornice takové matce poradila? Tak sdělili jí, že její dítě je stresované - žák první třídy. Co teď?

Host (Simona Hoskovcová): Tam je potřeba pátrat po tom, kde se ten stres bere. To nemusí být nutně jenom stres z té školy. I vlastně zdroje stresu v té škole můžou být různé - nároky paní učitelky, můžou to být tlaky ze strany spolužáků, že třeba se tam sejde s dětmi, se kterými si nesedne nějakým způsobem a může mít tyto projevy na základě tohoto stresu. Ten stres může být i z toho, že třeba mnohé děti v 6 letech mají každé odpoledne nějaký kroužek a prakticky nemají žádný čas jako pro tu volnou hru. Ty děti reagujou citlivě a často to jde přes to tělíčko. My tomu říkáme, že somatizují, jo nebo že to jsou psychosomatické obtíže.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, neboli vše souvisí se vším.

Host (Simona Hoskovcová): Tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy sama máte děti?

Host (Simona Hoskovcová): Ano, dvě.

Moderátor (Jana Klusáková): Jsou v pořádku?

Host (Simona Hoskovcová): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Hostem je Simona Hoskovcová, autorka knížky Psychická odolnost předškolního dítěte. Psychická odolnost - tu tělesnou podporujeme otužováním a jinými osvědčenými metodami, ale jak se posiluje psychická odolnost navíc u malého dítěte?

Host (Simona Hoskovcová): My ji do jisté míry můžeme také posilovat jistým otužováním - jako v tom psychickém slova smyslu. Ty malé děti předškolní mají tu výhodu, že ony jsou vybaveny velikou chutí zkoušet nové věci, jsou velice otevřené novým zkušenostem, ještě nevnímají neúspěch tak úkorně jako třeba potom školní děti a ten neúspěch neovlivňuje tolik jejich výkon. A tohle všechno jsou předpoklady, které my zvlášť v tom předškolním věku můžeme využít proto, aby se všechny tyto pozitivní vlastnosti posilovaly, aby se vlastně začlenily do rejstříku, ze kterého potom bude to dítě čerpat dál i jako dospělý člověk.

Moderátor (Jana Klusáková): A buďte trošku konkrétní. Tak co děláme třeba s takovým dítětem? Máme na ně dost času, jak tedy posilujeme tu jeho psychickou odolnost?

Host (Simona Hoskovcová): Máme mu umožnit projít různými zkušenostmi. Zbytečně ho třeba neochraňovat, nemáme ho izolovat vod určitých zkušeností. Časté třeba, co v tomhletom období se stane, je úmrtí prarodiče. Někteří rodiče mají obavu, aby dítě nebylo stresováno, traumatizováno tou situací a nechtějí třeba dítě vzít na pohřeb nebo si vymýšlejí různé legendy o tom, jak babička odcestovala někam a tak dále. Nebo když se vyskytne třeba nemoc, postižení někoho. To všechno jsou zkušenosti, které předškolní děti snadno přijímají, pokuď je správně provedeme tou situací a velice je obohacují potom pro další život.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili vy jste pro to dětem nelhat?

Host (Simona Hoskovcová): Tak. Dalo by se to říct. Samozřejmě ta pravda musí být podaná tak, aby to tomu dítěti bylo přístupné na jeho úrovni, ale myslím si, že děti často a zvlášť ty předškolní podceňujeme jejich schopnosti přijímat určité pravdy z okolí.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak vysvětlím tříletému dítěti, že babička umřela?

Host (Simona Hoskovcová): Pojmenuju tu situaci taková, jaká je, že řeknu, že umřela, že teď je třeba v nebíčku, že už se s ní neuvidíme, ale, že na ni můžeme vzpomínat. Pokuď se nám bude chtít plakat, tak přiznat tomu dítěti, že pláču, protože odešel někdo, kdo mi byl milý.

Moderátor (Jana Klusáková): A je mi po něm smutno.

Host (Simona Hoskovcová): Tak.

Moderátor (Jana Klusáková): Rodiče se obvykle snaží, aby dítě, jak se říká, poslouchalo, aby bylo poslušné. To jest rodič řekne, dítě udělá. Je to dobře?

Host (Simona Hoskovcová): Je to dobře a zase jako ve výchově všude je to otázka míry, jo. Takže samozřejmě taková ta autoritářská výchova, kde jako řeknu a na povel to dítě, tak tento extrém samozřejmě není zdravý. Ale dítě by mělo znát hranice, mělo by vědět, kdy si co může dovolit, ale zase my bychom to neměli zneužívat v tom autoritářském slova smyslu a tam, kde to je trochu možné, tak zase zvyšovat kompetenci dítěte tím, že mu budeme třeba dávat na výběr nebo tak, že jakoby všechno nedostane příkazem, ale že budou určité oblasti, kde třeba bude moct samo si vybrat nebo samo rozhodnout o tom, jak to proběhne.

Moderátor (Jana Klusáková): Kam půjdeme?

Host (Simona Hoskovcová): Třeba kam půjdeme.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, to mě vždycky dojímalo, že jsme šli z domova a dítě se ptá, kam deme. Někteří rodiče vyžadují absolutní poslušnost, ale je známý i jiný extrém, který takzvaně pečuje o rozvoj osobnosti dítěte a to nesmí být v ničem omezováno. Před nějakými 30 lety to byla velká móda na západě - co dítě řeklo, to rodič udělal.

Host (Simona Hoskovcová): Dnes je ve Spojených státech problém s touto generací, která dorostla a která vykazuje značné množství různých duševních nemocí zvláště depresí, protože touto úplně volnou výchovou se vlastně vychovávají lidé, kteří si nedokážou sami najít své místo ve světě, kteří se v té svobodě cítí tak jako neukotvení, že to těžko zvládají. Takže tohle je výchova, která je vhodná jenom asi pro velmi vybrané typy u osobnosti.

Moderátor (Jana Klusáková): Ve vaší knize, paní doktorko Hozkovcová, v knize Psychická odolnost předškolního dítěte, mne zaujala kapitola socializace batolete, kdy si dítě procvičuje vzdalování se od matky. Vy tomu moc pěkně říkáte - elastické pouto. Jde to samo nebo tomu musí matka nějak konkrétně napomoci?

Host (Simona Hoskovcová): Tohle funguje samo. Ten pojem elastické pouto sem nevymyslela já, ten se takhle používá. Na základě pozorování dětí v herně, kdy vlastně když se podíváte, jak dítě se vzdaluje od té matky, aby prozkoumalo různé hračky, tak ono nejde třeba po kruhu, ale vždycky jako se na chvilinku vrátí k té mamince a zase vod ní odleze a zase si přijde zpátky. A právě tohleto vzdalování umožňuje dítěti udělat tu zkušenost, že když odejdu, tak když se vrátím, tak tam ta maminka ještě bude. A to vytváří i potom psychicky takový pevný bod v tom vesmíru toho dítěte, který vytváří základ jeho zdravé osobnosti. Takže vono potom bude moct odejít do školky, zůstat tam a bude vědět, že prostě ta maminka se vrátí a nebude tam trpět, nebude plakat, což se stává u dětí, kde třeba tahleta vazba ňák.

Moderátor (Jana Klusáková): Chybí.

Host (Simona Hoskovcová): Nezafungovala správně. A právě ty maminky to můžou podpořit v tomhle období batolecím, že to dítě pustí. Oni často mají právě strach vo to děťátko, aby si něco neuďálo, tak je lepší zapřemýšlet, jak to prostředí přizpůsobit tak, abych mohla to dítě na chvilinku pustit vod sebe dál, aby tam nebyl stůl s ostrými rohy, kde se hnedka bouchne nebo tak, aby to dítě prostě si mohlo todleto zažívat.

Moderátor (Jana Klusáková): Jenom leckteré matce to těsné pouto s dítětem vyhovuje. Třeba je vychovává sama a dítě je pro ni takzvaně vším. To je ovšem potom, následky si přečte sama, že?

Host (Simona Hoskovcová): To je obecně ta potíž, že vlastně kdykoliv budeme řešit u malých dětí nějaký problém, tak vždycky musíme začít u rodičů, protože ten zárodek většinou je někde u nich, jo. A to může být i ta matka, která vlastně nedokáže to dítě jakoby pustit.

Moderátor (Jana Klusáková): Čechů ubývá, z čehož logicky plyne, že přibývá jedináčků. Co může udělat rodina pro to, aby z jedináčka nevyrostl osamělý sobec?

Host (Simona Hoskovcová): Tak asi tím, že mu zprostředkuje vlastně možnost pobývat mezi vrstevníky, protože ty vrstevníci i vlastně děti různých věkových kategorií jsou mimořádně důležité pro právě tu socializaci, takže to začleňování do společnosti. Takže já si myslím, pokud ta rodina si najde přátele s dítětem nebo s dětmi, tak je to celkem v pohodě.

Moderátor (Jana Klusáková): Co je pro batole lepší - jesle se vzdělaným personálem a bezchybným jídelníčkem nebo babička, která není pedagogicky vzdělaná?

Host (Simona Hoskovcová): Samozřejmě pro to batole je lepší ta babička. Jak už říkal profesor Matějíček, legenda dětské psychologie, že jesle jsou zařízení pro rodiče a mateřská školka je zařízení pro děti. Takže takto lze brát, že pokuď může ta babička a chce, tak bychom jí měli dát určitě přednost.

Moderátor (Jana Klusáková): A dala byste dítě do školky - do mateřské školy hned od tří let?

Host (Simona Hoskovcová): Pokuď to dítě je k tomu zralé, tak proč ne.

Moderátor (Jana Klusáková): O vaší knize bychom mohli mluvit ještě dlouho a tak jen v rychlosti některá témata, o kterých píšete: jak zvládat zátěžové situace, jak se naučit dodržovat pravidla hry, otec jako příklad, jak udržet pozornost, jak se vyhnout nudě a únavě, začít u sebe. A začít u sebe, tím skončíme. Jak může ten rodič začít u sebe?

Host (Simona Hoskovcová): Rodiče by si měli uvědomit, že mají zásadní vliv na vývoj osobnosti dítěte. Rodiče si často uvědomují, co jim v jejich osobnosti působí potíže v životě, ale už třeba nemají dost sil to nějak napravit a potom samozřejmě časem se ty problémy objeví u těch dětí a přístup rodičů je často takový, když přicházejí třeba k nám jako psychologům, ta zakázka je - spravte nám to dítě, jo. To dítě zlobí. Co s ním uděláte? To si vlastně nikdy nesmíme nechat přišít, jo, že vždycky ten rodič do toho musí být zapojen, protože on s tím dítětem tráví většinu času, je pro něj hlavním modelem sociálního chování i dalších vzorců chování. Takže ten rodič je tam vždycky ta hlavní osoba, která to dítě formuje.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak jsme vám představili Simonu Hoskovcovou, autorku knížky Psychická odolnost předškolního dítěte. Přeju vám, paní doktorko, pěkné prázdniny a také všem předškolním dětem a jejich rodičům.

Host (Simona Hoskovcová): Děkuji.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.