Ve slovenských Modranech dodnes hrozí nevybuchlá munice
Dvacet let po odchodu Sovětské armády mají na slovenském venkově smíšené vzpomínky. S ruskými vojáky se dal hrát dobře fotbal, ale museli přitom mít pečlivě zamčený dvorek. Jinak si vojáci odnesli nějakou tu vítěznou trofej.
Sovětská vojska, která před 20 lety opouštěla Československo, za sebou nechala trvalé stopy. V Modranech na jižním Slovensku zůstala po ruských vojácích opuštěná tanková střelnice. O ekologických škodách se ve vesnici radši moc nemluví. Když jdete do místního lesa na houby, doporučuje se dívat pod nohy po nevybuchlé munici. A přímo v obci narazíte i na pár Rusů, kteří se tu tenkrát usadili. Vzpomínky jsou stále živé, i po dvaceti letech.
Ze staveb zůstaly jen zbořeniny. S modranským starostou Františkem Vaňkem stojíme na bývalé tankové střelnici. Je to v podstatě opuštěný prostor. „Domácí nebo i cizí lidé všechno, co tu bylo ze železa, okna, dveře, všechno sebrali, ukradli, odnesli do sběru, a budovy chátrají.“
Začátkem 70. let se kvůli výcviku sovětské armády změnil místním lidem život. Do té doby klidná vinařská vesnice začala zažívat podle starosty doslova nájezdy tatarských hord: „Celý objekt nebyl úplně ohrazený a hlídaný. Vojáci někdy chodili venku po obci, vyptávali se, kupovali víno, byli opilí a dělali rámus, takže lidé na ně nemají moc dobré vzpomínky.“
Ruští vojáci měli, jak známo, vyspělého obchodního ducha a osobitý přístup k otázce soukromého vlastnictví. Dnes už s úsměvem vzpomíná na ruské hosty další modranský rodák Milan Kohút: „Osobně jsem jednoho přistihl. Nelíbilo se mi, že kradou kachny, družstevní kachny, které pak prodávali. Jeden ji chtěl prodat i mně, tak jsem ho chytil a hned jsem kamarádovi řekl: ,Držím ho, zavolej policii!‘ A voják okamžitě začal prosit, abych policii nevolal, že dostane Sibiř, Sibiř! Já povídám: ‚Dobře ti tak, tam patříš, když děláš takové věci!‘“
Přesto ale vztahy mezi místními a ruskou posádkou nebyly nijak vyhrocené. Čas od času si zahráli i přátelský zápas a po něm se šlo do ruských baráků na skleničku. „Pila se tam pálenka z decových pohárů. A začínalo to: nejprve na družbu, pak na Lenina, na Stalina, na družbu, zase na Stalina, na Lenina, a tak to šlo pořád dál. V té době by se ze mě málem mě stal alkoholik. Po druhém poháru jsem měl dost,“ vzpomíná pan Kohút.
Ale zpátky na střelnici. Celé údolí a protilehlý kopec by potřebovaly prohledat a vyčistit od munice. Protože ale nejsou peníze, bude to tu nejspíš ještě dlouho vypadat jako po náletu.
Jediné, o čem se starosta Vanek nechce bavit, jsou ruští přistěhovalci. Někteří vojáci si během několikaletého cvičení v Modranech stihli při tajných návštěvách založit rodinu, pak se tu oženili a zůstali. Takže Sovětská armáda sice odešla, pár Rusů ale v Modranech přece jen zůstalo.
Zobrazit bývalou střelnici sovětské armády v jihoslovenských Modranech na větší mapě
