Půl dne ostrov, půl dne pevnina. Život ostrova Lindisfarne řídí příliv a odliv

Ostrov Lindisfarne, ležící u břehů severovýchodní Anglie, není ostrovem v pravém slova smyslu. Geografové by ho nazvali přílivovým ostrovem. Když příliv opadne, vynoří se zhruba kilometrová šíje se silnicí. Když hladina stoupne, cesta zase zmizí.

Na tomto romantickém místě se vyplatí mít hodinky i přílivovou tabulku stále při ruce. Je začátek února a při pohledu na tabulku je jasné, že přístup na ostrov je možný od 9.05 do 15.10. Pak je to tady až do půl desáté večer suchou nohou nedostupné.

Každý den je to jiné, každý den se to mění. Každý den se cesta na několik hodin otevře a pak zase zavře.

Lindisfarne není pro mladé

„Neustále se musíme dívat na rozvrh. Než jdu na schůzku, musím si vždy zkontrolovat, jestli ji vůbec můžu stihnout. A pak zase, jestli se dokážu dostat se zpátky domů,“ říká třiadvacetiletá Victoria, která je nejspíš nejmladší stálou obyvatelkou ostrova Lindisfarne.

Dokonce se tady narodila, stejně jako její otec a bratři. Pracuje jako průvodkyně ve starém opatství ze 7. století, díky kterému se místu říká Svatý ostrov.

Informační tabule varuje, že vstupovat na silnici poté, co hladina vystoupá k náspu, není bezpečné

Kolem romantické zříceniny je roztroušeno pár rybářských domků. Hukot moře a křik ptáků jsou všudypřítomné. Drsná romantika a život s hodinkami na očích ale není pro mladé.

„Kromě mě a mých bratrů tady snad ani žádní mladí lidé nejsou,“ přiznává Viktoria. „Všichni odešli, není tady co dělat. Do školy nás vozila máma na pevninu do Bewericku. Nebylo to snadné, někdy jsme tam museli zůstat přes noc.“

Život podle rozvrhu

Veškerý život na ostrově určuje železný rytmus přílivu a odlivu. Když moře vystoupá, odřízne pevninu od okolního světa. Když opadne, zase se s ním spojí. Tak tomu bylo od nepaměti.

Ostrovem je Lindisfarne na severovýchodě Anglie jen pár hodin denně

„Samozřejmě se řídím rozvrhem, ale jako místní vím, že na začátku a na konci intervalu mám vždy jistou rezervu. Taky vím, že záleží na směru větru,“ vysvětluje Andrew, kterého potkávám s autem uprostřed přístupové šíje.

Posed poslední záchrany

Jsem tři metry nad úrovní silnice. Je zde dřevěná budka na betonových nohách, která vypadá jako posed. Je to poslední záchrana pro ty, které zastihne příliv na přístupové cestě. Tady v suchu mohou čekat, až pro ně přijede člun pobřežní stráže a pozorovat, jak jejich auto zaplavuje voda.

Čtěte také

„Když se to návštěvníkům stane, není to levná legrace. Je to drahé, nezodpovědné a hlavně zbytečné,“ zdůrazňuje Andrew s tím, že cedule jsou všude, i na internetu.

Občas se tady prý objeví lidé a ptají se, kde je ten ostrov. „Vůbec si nevšimnou, že už jsou na něm. Přijeli po souši, ale za pár minut se všechno může změnit,“ varuje Andrew.

„Jsou to ale spíše výjimky. Mimochodem, zkontroloval jste si, kdy se voda zase zavírá?“ zajímá se. Když ho ujišťuji, že mám svůj odjezd pod kontrolou, uklidní se a s úsměvem naoko zalituje, že mě tedy dnes ve zprávách bohužel neuvidí.

Budka nad silnicí je určena těm, které příliv zastihne uprostřed cesty
autoři: jma , and